kdo ví.

zapálila bych nás oba.

ahoj a zase sbohem,
vystihovalo by to víc než to
neupřímný díky,
to jediný slovo, který bylo
od tebe pro mě,
ale zase jsem se dívala moc
dlouho.
na tebe.
na tebe v tom davu lidí,
kteří nevěnují povšimnutí
nikomu
jen sobě.
jsou sami zoufalí a vlastně
neví, jak nesnášíš rozinky,
ani to, jak ses na ní usmíval,
když tě možná jednou
poslouchala.
jednou.
mohla bych se ptát
k hvězdám, možná
kdyby se mi chtělo,
proč je život tak nefér,
proč jsem se koukala na
kluka se zelenýma očima
a cítila uvnitř štěstí,
který nebylo moje,
ale jeho,
proč je život tak nefér,
když nás dohnal až sem,
obdařil čajem v hrnku
a pak žádal o podpis
na rozvodový papíry,
ale je to taky k ničemu.
jako moje snaha,
utéct a konečně sobě
vrazit facku za to,
jak dlouho na tebe zírám
a ten vedle si toho všimnul,
ale podívala jsem se znovu.
znovu.
a zase znovu.
a pokud jsem si toho
dobře vědoma,
bylo toho málo
a já se podívala zase.
k čemu? zvadnem.
brzo, po nekonečných chvílích
těch pár minut,
co ses opovážil vůbec promluvit
na někoho, kým
jsem byla ještě před tím,
než to díky vzešlo mezi nás,
ale my odsuď vypadnem brzo.
ale k sakru proč?
zapálila bych nás oba,
nejradši a hned,
podpálila tvý krásný oči, zářivý úsměv na rtech
a nejradši bych si vrazila
za to,
že to vůbec píšu
a za to, že tě nenávidím
za to, že jsi
a jsi tady a já na
tebe zírám zase a znova,
ale proč?
zvadnem. stejně.