křičím, až se
okenice tříští,
spaluju si kůži
bolestivými slzy
a dokážu ze sebe
jenom odlamovat
zbylý kousky,
pro čas,
kterému se
v životě nedá vyhnout.
jsem ráda
to jsem,
ale zda se dokážu
smířit
s myšlením, nadměrným
požitkem, rozrůstáním
já nevím.
jsem ztracena,
bezvýznamná
a nejradši bych spala.
ale můj spánkovej deficit
je chabej,
kofeinem se opíjím,
prášky na spaní,
ale jsem plná úzkosti.
ztrácím
rozmanitost,
chci zůstat tam,
kde zůstávám radši.
nepustí mě, čas je chudej,
nemůže přijít dýl,
prý by shořel.
pár slov z tvýho deníku,
jsem průhledná,
bledá jak stěna,
moc tmavá na radost.
jsem ztracená v sebe sama,
radši bych našla konce
v minulých letech, kdy
mi ještě bylo dobře.
zůstávám velmi ráda,
ale čas naběhl do mý síně,
už tu prý nejsem sama,
vím,
já jedině, jak já moc
tenhle malý život ráda,
ale jsem moc daleko od
ruční brzdy,
nemůžeš to
rozjetý auto zastavit ty?
ČTEŠ
kdo ví.
Poesíakdyž sladký světy, zapadly za hustou mlhou dnešní půlnoci, pozitiva nabírají v životě obrátky a nedávají nám moc času na splátky. tma zahřála poslední kousky světlý zimy a nám už v dlaních zbyl jenom prach. v hlavě u nás strachy tkví, zda o...
