možná v jednom z multiversmírů
jsme pořád sami.
svoji, k sobě přes zapovězené spojení,
co se stalo, stalo se.
není nalezení slov, ani mokrými slanými slzy proplakání se zpátky do minulosti, vše je ztraceno v hlubině
vesmíru.
nezáleží na tom, proč a jestli, když se znovu najdeme
ve tvým snu.
vše kolem začíná znít jako nepravidelný chór
a já cítím zmatky, uvnitř, pod vrstvou těžkého svetru z bavlny,
napadá to mý srdce, nemůžu to pobrat.
vlak se rozjel, zastavit ho nejde,
jako kdyby se hrůzou propadl a ztratil brzdu v tom spěchu v cestě,
na kterou je ještě čas.
,,a kartičku pojištěnce máš?"
nemám, ale nikdo stejně nezastavil, protože to prý bude bolet jenom trochu víc,
ani když ses nedokázal pořádně uvolnit,
zapadnout do sedadla a nechat rty semklé v úzký cestě,
jen pár povzdechů vypustit v krátký linii, řasy zamávat.
už nešlo nic.
je už moc pozdě, ale prý nejsou ani reální.
mám jen vidiny, absolutně.
výsměch za hněv a hněv za kousky poetiky, dokážeš jen psát,
aby ses upsal a nemusel následovat ty druhý,
jsou už smíření, jen ty se pořád držíš zábradlí s vírou, že tě nedonutí pustit jejich kluzký směr,
který už stejně nemá smysl.
nic z toho není. a uličky jsou prázdný, i když davy proudí po liniích za vůní teplýho kafe,
nebo domovem, smíření.
možná ani v jednom z multiversmírů
nemůžeš zůstat.
ČTEŠ
kdo ví.
Poeziekdyž sladký světy, zapadly za hustou mlhou dnešní půlnoci, pozitiva nabírají v životě obrátky a nedávají nám moc času na splátky. tma zahřála poslední kousky světlý zimy a nám už v dlaních zbyl jenom prach. v hlavě u nás strachy tkví, zda o...
