kdo ví.

nevyléčitelný splín a zmatenost.

ohlížím se za větrem
a hledám tu stejnou vůni,
která se ztratila v dospělosti.
a ptám se,
zda jsme vůbec dospělí,
jako tenkrát, když jsem se
bála, že nás rozdělí
tak rychle, jako mohli
jiní
a stále tu je ten splín,
ohrožuje to mou mysl,
bezpochyby mý zdraví,
ale pochybuju, že by jsme byli
zdravý
na nový roky, který nebudou
zas tak pravý,
dokud budem vzpomínat na věci,
které pravé byly,
ale je to vůbec potřeba?
jaký jsou tvý důvody?
není tu východ
natož vchod,
zahalení do samoty
můžem se jenom považovat
za odpad
a možná společnosti,
která je stejně zkažená
jak my,
ale předstíráme všichni.
můžou nás trestat
a nemám chuť přestat,
- nemíním přestat.
je to tvá volba,
snaží se nalhat tomu,
kdo uvnitř vět spí.
- zaspí.
vidím tvý oči v jiným člověku,
zda jenom blouzním a nevidím
sever,
můžem se vsadit o tvý boty,
že to nebude tak lehký,
udržet se v klidu,
když hledáme známý tváře
v těch cizích
a ostatní neví,
že jsme v půli cesty
do jinýho světa,
než je známo a zda je to známý,
necháme to v zakotvený
v přístavu v posledním haléři,
který utichl při půlnočním
zvonu a ulehl ke spánku,
který bolí.
jako to bolí mě,
když vidím někoho jiného
a směju se jako blázen,
abych přivolal špatný.
mám špatný známky
pro ty nový, jsou to
jenom průpovídky,
trochu výsměchu se hodí
každýmu
a já už nevím o čem píšu,
nějak se to motá do sebe,
nemůžu přestat,
tím se netrap
a dones mi sklenku rumu,
spláchnutím tvých vln,
nezbyde ani kupka zlata
v oceánu plným hluku,
hledím na hvězdy a přeju si,
abych mohli zůstat.

//
nedává to smysl, jak jinak.