kdo ví.

střípky úplného temna.

neumím psát básně.
v poezii se ztrácím
a nedokážu se smířit
s odchodem,
který stejně neobejdu.
ani zkratkou, kudy chodíš
každý ráno
a já tě tudy každý odpoledne
následuju,
abych našla východ k úniku
a možná byla blíž k
tvý duši,
i když brzo zase
zajdeš za roh.
nevím ani, zda to tušíš,
ale možná jenom tuším já,
že netušící se můžeme
dohánět v běhu,
který jde možná jenom tobě.
ztratím se v řádcích,
jako v zápiscích, co
píšu vlastní krví,
ale né doopravdy
abych tě mohla nechat vyhrát
i za pravdu, že se mi
to neoplatí ani
za další promeškaný skutky,
který jsou prý zbytečný
a pro smích,
jako on, když to tvrdí.
obětuju, zdá se,
ale nevidím se v kráse,
kterou ty hledáš
a nenajdeš
mě
ani za pár haléřů,
kdybych stala ve výloze
né za tou druhou ani třetí
a bylo na mě vidět.
promrhám poslední cár papíru,
abych si nepřišla hloupě,
že civím už dvě minuty někam,
kam nemám,
když se mám věnovat tomu,
co nám dvoum jde,
ale já tě i přes to nechám
vyhrát. 
jsem blbá a k smíchu,
prý mám na víc
a s talentem házím
jak s míčem v těláku,
na kterej jsem levá
(nejspíš diskriminace leváků),
ale když jsi to ty,
nech mě hádat.
- neumím psát básně
a v poezii se ztrácím,
ale nedokážu se smířit
s odchodem, který
stejně neobejdu.
tak proč se pořád
ženu do tý zkratky kudy
chodíš každý ráno?