kdo ví.

zítra.

rozpadá se mi to pod rukama,
křehký jako porcelán,
křičím do temnota,
abych se nemusela pohnout z místa,
ale nic s tím nakonec
neudělám.
musí to tak být.
prý a já se hroutím,
protože nechci přestat vídat
tvojí krásnou tvář
v davu lidí, kteří podvádějí,
v davu lidí, na který
si všichni už dávno zvykli.
nechci.
ale kdo by se ptal na můj názor,
každý má jednu volbu,
musí ji vyčerpat,
musí ji nechat proletět
ve větru
ve vlastním životě,
jinak se nehnem z místa.
ale já se nechci hnout z místa.
nezvládnu to,
zítra projdu ulicí,
ve který prej bydlíš
a pak se otočím zpátky,
uteču tak rychle
a budu se nahlas smát,
že mne bude bolet vlastní
mysl z otravy smíchem.
ta nejsmutnější věc, kterou
jsem viděla,
ale já ji teprve uvidím
a bude to zítra
nebo pozítří,
vlastně za 2 měsíce,
ale já už brečím teď,
jakoby to snad mělo
něco znamenat,
jakoby na tom záleželo
víc než na tom, že to nedám.
a nepřejdu ani tvůj práh,
že nepřejdu ani sama sebe.
nevěřím v sebe,
nedoufám v sebe,
jen v tebe
a v nás,
že se neotočím a nedojde
mi čas,
že se zvládnu pohnout
z místa
a tebe nechat odejít do závoje,
ve větru jenom budu vzpomínat
na pokoje, který
jsem mohla cítit v sobě
v tobě
v nás
a v něm.
že zbyde jenom úsměv
a pokora,
né myšlenky na to, jak mi
bylo líp, i když nebylo,
ale na tom přeci nezáleží.
jsi má srdeční záležitost
a srdce bije více než
kdy mělo bít, sakra.
a kdy se sakra z několika měsíců
stalo zítra?
ptám se do ticha, kde všichni
tajně pláčou
nad životem
a pak v ulicích rozdávají radost.
jeden z nich a jsi to i ty?
je to i on a jsme to i my?
kdo z nás všech vlastně
pláče, kdo z nás dvou
je strachy bez sebe
a kdo jen z toho jednoho
dokáže konečně přejít
hradby minulosti?
mám se zajímat víc,
rozumět sobě
a konečně sama sebe vyslechnout,
prý to pomůže,
říkali,
prý kousek sama sebe nechám jít,
ale jediný, co mě zajímá je, jak se máš ty.
a jaký to bude,
až to poslední, co mi zbyde
bude tvůj úsměv
a jeho smích.

musí nastat zítra?