kdo ví.

prázdno z pocitu lásky.

pořádně nedokážu
ani najít slova,
nebo chci jenom zůstat sama
úzce uzavřená mezi tím,
co bylo
a nepropustit k tomu
dnešní světlo,
ale nezměníme skutečnost,
že je mi teď možná
líp.
možná.
kdybych jen věděla,
kdybych tušila,
jaký zbyde pustý prázdno
po tom, co se konečně
rozhodnu
promluvit jako člověk
bez urážek,
jaká zbyde samota po
tom,
co mi jeho tvář už nebude
tak blízká
jako byla
dřív.
dřív, než začalo jaro,
všechno začalo kvést
a já bohužel taky,
i když bych radši zůstala
v podzimních barvách,
protože jsem v nich měla
jasno.
klidně i v těch zimních,
to je jedno.
nenapravíme to,
ani lásku,
ta, co zůstala za
zavřenými dveřmi,
někdy dva roky zpátky,
i když já ty dveře
nezavřela,
ani strach z toho,
že už to nejsme
my.
s vůní novoty
a starými myšlenkami,
však už né my,
jen ty
a poté já
né spolu,
ani dva
a už né v řádkách toho,
co je,
leč co zbylo.
a je to prázdno.
v prázdno v očích,
chabý úsměv bez pocitu,
bolest na duši
a zbylý papíry, na
kterých už nezbylo
jediné slovo,
které by dokazovalo,
že to vůbec bylo.
ale co? kdo ví.