konce tvý, budou
teď i mý,
když se dotýkám
tvých konečků prstů
a cítím jejich trvalý chlad
i přes to, že jsme
si taky daleko
a tak odlišní,
i když jsme tak
stejní,
a jsme si tak svý.
leč že možná máme
každý jiný světy,
než má ten druhý,
co s jedinou možností
tónu hlasu jemně
snaží dostat zaseklý
řádky ven z hrdla,
i když je jeho smířený
výraz důležitější,
než věty a odlišný
světy tam někde
v nás,
bez odchylky na chvíle
odpočinku.
a rovnice, jak v úlohách
výsledků zbavený.
víme oba, že konců
se bát nemusíme,
leč i přes to, že jsou
naším doprovodem
dennodenně
na starý cestě,
po které jsi dřív,
nebo možná já,
já už nevím,
chodíval,
strachy se netají.
ani svíčky,
jež po studených nocích zapaluješ,
jako vyhlídku na možný zázrak,
když všechno během chvíle
skončilo
a už nic nebude takové,
jako bylo dřív,
ani za výsledek matematické rovnice.
ČTEŠ
kdo ví.
Poesíakdyž sladký světy, zapadly za hustou mlhou dnešní půlnoci, pozitiva nabírají v životě obrátky a nedávají nám moc času na splátky. tma zahřála poslední kousky světlý zimy a nám už v dlaních zbyl jenom prach. v hlavě u nás strachy tkví, zda o...
