kdo ví.

za život umírat.

blíží se máj, prý lásky čas.
stromy padají pod tíhou hlíny,
květy času otrhávají svý zbylí
a já se bojím.
a bojím se, že jsem to nevykřičela
moc nahlas,
natož moc potichu,
bojím se, že nic už nezbyde ani v posledním horkým kafi
pod závojem pěny.
zívám.
a bojím se.
bojím se a jak, prosím,
chci jen pod hvězdami s mírem stát
a s provdanou nocí za život umírat,
chci přestat mít proč se bát.
být pryč a mít se fajn,
po páté ranní usínám
a jediný důvod, proč se vracím
jsi ty,
jenom abych nezapomněla
na kotvu,
která zmizela v hlubokém oceánu
a dřív mě dokázala zdržet na dýl
než už jen na pár zbylých chvil,
když se ztratí tak očividně,
jak veškerá poslední tma dovolí.
těžknou mi oči a nemůžu spát,
není to novinka,
ale nedokážu se přestat bát,
úzkosti, krev a strach,
nemám se jak bránit, nemám
se jak přestat nahlas smát.
směješ se a pak zmizíš,
za branami minulosti,
nepustí mě dál,
hrdý jsou až by člověk nesl
následky za jejich činy,
jen zasměj se znova.
proklínám pravidla světa,
který se utápí v sebe pochybnosti,
vymyslel čas a nechal ho sloužit
bohatstvímu nad ním a on
je ten jediný poklad.
nepustí nás k sobě ani
v noci
a já prosím, nebuď daleko, když všichni jsou tak
blízko
a já nezapomenu, jak bych mohla,
když je mi z nás tak úzko.
vždycky.