usínám a skáču ze skály
zase a znova
bez udýchaní
nutím se začít si zvykat,
aby mě to příště nemrzelo,
i když mrzí
a pelíšky končí pořád stejně,
jako když salát chutná
po starých zvycích,
michal zůstane sám
v elektrický troubě
a já, cítím povědomě známý pach,
zase vzdychám nad
tou touhou po nostalgii,
která moc nebolí,
jako tahle.
probodnu se při svátcích,
nejsou svatý, pro tebe ne,
hříšníků plný sál,
snaží se vypadat jako svatý,
nejsme nikdo z nás,
ale naoko se dá utlačit bolest,
že chci zpátky, nebojte,
nedonutím vás
ohlížet se na mou maličkost,
jen se smějte, hřmí to všude,
jenom jednou pro vždy
už se já nikdy smát nebudu.
chybí mi ta atmosféra pod sluncem,
provázející zapomenutý smutky
z včerejšího šera,
cítím se sám, obklopen panikou
a co bude zítra?
možná to jednou dopíšu.
ČTEŠ
kdo ví.
Poesíakdyž sladký světy, zapadly za hustou mlhou dnešní půlnoci, pozitiva nabírají v životě obrátky a nedávají nám moc času na splátky. tma zahřála poslední kousky světlý zimy a nám už v dlaních zbyl jenom prach. v hlavě u nás strachy tkví, zda o...
