kdo ví.

věčně.

mám pocit, že se začínám
hroutit.
propadám se, rozkládám se
na kusy
a svět se mi prolíva mezi
prsty tak,
jakobych jej nedokázala
zachytit.
chce se mi brečet
z tvojí krásy a ze světa,
který není fér
a věci fér někdy nejsou
a já to vím,
vím až moc dobře,
ale nemohly by alespoň
jednou být?
na chvíli, na minutu
nebo tak, kdy se to hodí
tobě i všem ostatním.
to je jedno, hlavně jednou
naposledy.
víš, plavu v tom
až moc,
ale na nezkrotný vlny
si už nedovolím vstoupit,
neboť jsem už vyčerpaná
z toho,
co mě nutí každý den
vstávat z postele.
navíc dodává špetku
přítomnosti mýmu
světa v minulosti
a je to stejné k ničemu. 
ty.
a já ani nevím,
nedokážu říct,
co mě donutilo se
postavit sama sobě
a dovolit si něco, co
mě zničí ještě víc.
nechci být zítra doma,
nechci být doma
už nikdy, protože to není
doma
jen místo
a je jiný
než ty ostatní,
tam někde dávno opuštěný
a zapomenutý lidmi, který
jim jednou dali prostor zase
být.
byli jsme a byli,
jsme stále a jen jiní,
ale já stále nedokážu
vstřebat ceduli s názvem
noví my.
chci vidět tebe,
zároveň nenávidím to jediný
místo,
kde tě můžu vidět
a žiju v minulosti,
né v tý přítomnosti,
kudy procházíš ty
a já se divím,
že tě vůbec míjím.
dneska jsem málem brečela.
kvůli tvojí kráse
i kvůli tomu, co ji ničí
a teď nevím jestli mluvím o
tobě, snad o sobě, o něm
nebo o světě, který ničí
mě,
ale vím jen,
že v tom plaveme všichni,
tak jako každý den,
tak jako věcně.