cítím se prázdně.
nastalo naše zítra,
měla bych si oddechnout
a být jedna z těch,
kteří budou tvrdit,
že to je v pořádku
a přestat stát na místě
jako tvrdé písmeno, to
poslední v mým jméně,
ale já se cítím prázdně.
zatraceně.
slova se hrnou do krku,
hlasivky praskají,
kosti se lámají
pod úhlem dopadu světla
a já mám chuť křičet,
na něj a na tebe,
ale vše zůstalo tam,
kde bych to nejradši
pohřbila a už nikdy
nevytahovala z hrobu.
z pohřbení za živa
a bez ostychu.
nechala plavat,
vymazat
houbou na tabuli,
tou, kterou jsi nikdy
nemazal,
vždy jen prstem,
ulehčení práce.
nechala to zmizet z mysli
a tvářit se, že nám zbyl
čas.
že náš čas byl pravej
a nezbývá mu poslední
výdech uprostřed kruhu
lidí,
o který nestojíme.
že máme čas na to,
najít katarze
a zbourat předem
určený hradby.
to jsem si vysnila
tenkrát v pokojíčku,
který byl slazen do růžový
a postel s nebesy se
používala jenom na spánek,
ne na utápění se
možná už i v alkoholu.
má utopie.
nepravost našeho času,
pláču pro nás oba,
i když mám pocit,
že někdy jen pro sebe
a je to sobectví,
nepotřebuju na to účtenku,
k řešení jsem došla sama,
ale já se cítím
jakobych už měla
být navždy
sama.
nepravá,
bez času,
bez toho posledního,
co nám zbylo,
tvůj úsměv a moje
sebelítost
možná
už jen s tím,
v rukách vyrytých
a v srdci zarytým,
to, čemu se říká minulost.
ale já sakra nechci!
nebuď jen minulostí, prosím.
ČTEŠ
kdo ví.
Poetrykdyž sladký světy, zapadly za hustou mlhou dnešní půlnoci, pozitiva nabírají v životě obrátky a nedávají nám moc času na splátky. tma zahřála poslední kousky světlý zimy a nám už v dlaních zbyl jenom prach. v hlavě u nás strachy tkví, zda o...
