Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 1

Včera jsem myslela, že umřu. Včera jsem byla mrtvá. Mé prokletí mě pohltilo. Jenže pak... byl to Andres, který mě zachránil. Jako princ princeznu. Nikdy bych si nemyslela, že se to stane. Právě teď mohu žít normální život. Už nikdy nic nezmrazím.

Dostala jsem úplně nový pokoj, který je asi deset kroků od Andresovy ložnice. Je mnohem větší i s vlastní koupelnou, takže nebudu muset přecházet skrz chodbu. Všechno je zde překrásně sladěné do krémově bílé a světle modré barvy. Od včerejška jsem mnohem šťastnější, než kdy jindy. Připadám si najednou mnohem volnější.

Když jsem se otočila, zjistila jsem, že je kolem dveří vysypaných několik červených lístků růže. Usmála jsem se nad tím, protože mi bylo jasné, že je tohle Andresova práce. Pomalu jsem přešla ke dveřím a otevřela je. Lístečková cestička odsud vedla neznámo kam. Samozřejmě jsem se po ní vydala. Štěstí mě uvnitř hřálo a zvědavost také. S úsměvem jsem pokračovala dál a dál.

Cestička mě donesla až k výtahu a já již věděla, kam mám namířeno. Bylo to rozkošné. Otevřené dveře výtahu a uvnitř tuna lístečků růže. Vešla jsem dovnitř a pohlédla na stranu výtahu, kde se nacházela čísla pater. Pár lístečků tam bylo přilepených a šplhala se postupně až k tomu nejvyššímu. Za chvíli bude západ slunce a Andres mě zve na střechu. Celá natěšená jsem zmáčkla největší možné číslo a čekala, než výtah dojede na patřičné místo. Ani nedokázu popsat, jak se ve mě zvídavost škvařila.

Hlasitě jsem se nadechla, když se dveře výtahu začaly otevírat. Přede mnou se na střeše objevil malý stoleček u kterého stály i dvě židle. Prostředek stolku zdobila ta nejkrásnější růže, kterou jsem kdy viděla. Navíc měla květ zbarvený do modré barvy, což je dost neobvyklé. Lístečky červené růže směřovaly právě tam. Teprve teď jsem si všimla, že se na stole nachází i pokrm. Vypadá to na lahodný zákusek. Andres ke mně stál otočený zády, a vypadal, že si připravuje nějakou řeč, jenže ve chvíli, když jsem udělala první krok ven z výtahu se ke mně s úsměvem otočil. Neskrývající mé překvapení a nadšení jsem se vydala k němu.

"To jsi všechno připravil sám?" nevěřícně jsem se podívala kolem a ukázala prstem na lístečky, co se válely po zemi.

"Ano." Odpověděl a nabídl mi židli.

"Ty jsi něco provedl?" zamračila jsem se s úšklebkem, když jsem lépe prozkoumala ten překrásný zákusek, co byl přede mnou.

"Zatím ne." Ušklíbnul se.

"Ale něco mi tajíš." Nepřestávala jsem se usmívat a strčila do úst první kousek zákusku. Byl dokonalý. Lepší jsem nikdy nejedla. Projel mnou pocit štěstí, když se vidličce, kterou jsem jedla nic nestalo. Žádný led. Ani malinký kousíček.

"I kdyby, ty bys na to stejně přišla." Usmál se. Celá ta atmosféra tady je tolik... šťastná.

"Já vím. Jsem řešitel záhad." Zasmála jsem se a ukrojila si další kousek zákusku. Za tu chvíli jsem ho stihla sníst už většinu. "Jen jeden dílek mi chybí do mé skládanky." Upřeně jsem se zadívala do jeho očí, které mě nikdy nepřestanou přitahovat.

"Jaká?" opřel se lokty a stůl a naklonil se blíže ke mně. V polibku nám bránila jen modrá růže mezi námi.

"Jak to, že jsi tak dobrý kuchař?" zavrtěla jsem nechápavě hlavou a hned nato letěl poslední kousíček zákusku do mých úst.

"Ani nevím," zasmál se a podrbal se na zátylku.

"Budeš mě někdy muset něco naučit." Usmála jsem se. Teď už jsem volná. Nic nezmrazím. Dokážu cokoli.

"Možná teď není ta nejvhodnější doba," pokrčil rameny a přešel ke mně. Otočila jsem se a seděla teď přímo před ním. Očima jsme po sobě brouzdali. Najednou si přede mě klekl a začal říkat slova, která mě nikdy nenapadla, že uslyším.

"Blau, vzala by jsi si mě a stala se tak mou oficiální Lady?" zeptal se a otevřel před sebou sametovou krabičku, kde se skrýval diamantový prsten. Právě jako by mi došel všechen kyslík a já nemohla dýchat. Jako bych přišla o hlas.

"Andresi," zakývala jsem hlavou ze strany na stranu. Ten šok. To štěstí. Právě mě požádal o ruku. "To víš, že si tě vezmu." Usmála jsem se a objala ho. Užívala jsem si to silné objetí. Ten dokonalý pocit, až jsem na chvíli uvěřila, že jsem v pohádce.

Trochu jsem od něj ustoupila a on mi nasadil prsten. Já se budu vdávat za Andrese Basforda. Srdce mi bušilo po celém těle. Nedokázala jsem rozeznat jeden pocit od druhého. Pak jsme se k sobě přiblížili a znovu políbili. Po těle mi naskákala husí kůže, ani nevím proč. Užívala jsem si to. Všechno, co se teď děje. Je to všechno až moc podezřele dobré. Všechno vychází, jak by mělo. Všechno je... dokonalé.

"Miluju tě." Zašeptala jsem.

"Já tebe víc." Odpověděl. Mýlí se. Já ho miluji nejvíc.

×××

Seděla jsem v posteli a hrála si s mým zásnubním prstýnkem. Baví mě dívat se na diamant, který se s každým dalším otočením zatřpytí. Nikdy jsem od nikoho nic nedostávala. Jen od Andrese. A teď se budeme brát. Ta dokonalost mi připadá přehnaná. Až tak moc dokonalé to přeci být nemůže. Protože i dokonalost se po fouknutí slabého větříčku může rozsypat jako hromádka karet.

Pomalu jsem se vydala do koupelny a užívala si pocit svobody. Pocit volnosti a klidu. Andres mi slíbil, že mě zítra hned, jak se vzbudím naučí něco v kuchyni. Já osobně jsem zvědavá, protože jsem tohle chtěla dělat již několikrát, ale kvůli prokletí jsem nemohla.

Otevřela jsem dveře, které mě dostaly na dlaždice koupelny a přitom pozorovala každý pohyb mé ruky. Sice vím, že mé prokletí je již pryč, ale i přesto se mé podvědomí chce přesvědčovat o tom, že je to tak doopravdy.

Obě místnosti, které mi teď byly přiděleny jsou větší, než ty původní. A to jsem si myslela, že má původní ložnice byla největší. Vlastně si dovoluji říct, že ta, kterou vlastním teď je snad i větší než Andresova. Po zdech mám zatím jen rámy bez obrazů. Andres říkal, že pokud budu chtít, mohu si nějaké nakreslit, nebo vybrat z těch, které někdy koupil. Vše chci udělat, co nejdříve budu moct, protože holé rámy... působí smutně a strašidelně. 

Vlezla jsem do napuštěné vany. Dnes je den, kdy si znovu dopřeji být půl hodinu potopená ve vodě. Po velkých dnech si to mé tělo zaslouží. Promasírovala jsem si hlavu a pak se ponořila tak, aby ve vodě nebyl pouze obličej. Zavřela jsem oči a užívala si všechny pozitivní pocity, které do mě přicházely. 

-

Tak, co říkáte? První kapitola pokračování a už tu máme požádání o ruku... já musela :3 Ani nevíte, jak jsem se šíleně usmívala, když jsem to psala. Andres + Blau <3 Jinak budu ráda za všechny komentáře, like a doufám, že bude druhý díl stejně tolik oblíbený, jako byl první :)