Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 19

Nespala jsem. Nemohla jsem usnout. Doktor mi při umělém uspání dýku vytáhl a následně ruku obvázal. Prý jsem měla štěstí a mohlo to dopadnout ještě hůř. Pořád mi to připadá jako velký zlý sen. Proč já? Proč se všechny ty zlé věci dějí zrovna mě?

Jediné pozitivní, co bych mohla říct je to, že dnes přijede Andres. Jedna ze služebných mu včera poslala zprávu a nám se dostala, pro mě ohromně pozitivní, odpověď, že se zde dnes staví. Chci s ním odjet. Nechtěla jsem tady zůstat ani minutu, ale kam bych měla jít? Chvíli jsem i uvažovala, zda ten útok nebyl zorganizovaný Henrym, aby mě přesvědčil, že s ním mám odejít. On se ale neukázal a navíc jsem přesvědčena, že on by nedovolil, aby mě někdo takhle zranil. A oni mě chtěli doopravdy zabít.

Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a vychutnávala si pohled na zimní zahradu. Procházela jsem ji společně s několika strážnými. Upřímně, nedůvěřovala jsem jim. Kdokoli z nich by mohl být někdo, kdo mě chce dozabít.

Zastavili jsme se před menším bludištěm, které se skládalo především z malých tújí.

Otočila jsem se na jednoho ze strážců. "Mohli by jste mě nechat o samotě, prosím?"

"Měli bychom vás chránit." Měli bychom.

"Je to rozkaz." Zadívala jsem se do jeho očí a následně se otočila a pokračovala v cestě. Usmála jsem se sama pro sebe, jakmile jsem neslyšela žádné náznaky toho, že by za mnou někdo chodil. Nejen, že jsem strážným nedůvěřovala, ale navíc to bylo ohromně otravné, když za vámi byli čtyři další lidé.

Sníh pokryl túje, až byly vidět jen obrysy. V zimě mi všechno připadalo prázdné. Neúplné. Chladné. Dokonce i já sama jsem se tak cítila.

Listy stromů se pohnuly. Někdo za nimi byl schovaný.

"Kdo je tam?" ptáček, veverka, zajíc. Prosím.

Žádná odpověď, ovšem postava se vynořovala. Byla mužská. Netrvalo to dlouho a měla jsem možnost pohledět vetřelci do tváře.

Modré oči si mě prohlížely. Černé vlasy měl rozcuchané a plné sněhu. Rty se mu vytvarovaly do úšklebku.

"Ty si mě snad už nepamatuješ?" zasmál se.

"Ne." Zakroutila jsem hlavou. Nevypadal ozbrojeně. Nevypadal, že by mě chtěl zabít.

"Jsem Jay. Henryho kamarád." Vzpomněla jsem si. Tehdy, když si Henry povídal u stolu s tím neznámým chlapcem. Teď je tady.

"No ovšem. Henrymu to nevyšlo, takže posílá svého kamaráda? Já s vámi neodejdu." Odjedu s Andresem. Dnes.

"Vlastně ani neví, že tady jsem. Přišel jsem dobrovolně. A měla by jsi odejít."

"Už jsem se rozhodla."

"Co když špatně?"

"Je to mé rozhodnutí. Měli by jste ho respektovat. Vrať se, odkud jsi přišel." Otočila jsem se. Má procházka právě skončila.

"Lady-"

"Nashle, Jayi." Šla jsem pryč. Nemá cenu tu být. Stejně by neodešel a diskutoval by dál. Ale má odpověď je jasná. Zůstanu s Andresem. Dnes s ním odjedu a všechno bude zase v pořádku.

×××

Zběsile jsem běžela po schodech dolů a nechala své šaty za mnou jemně vát. Vlasy mi padaly všude do tváře, ale mě to bylo jedno. Nohy klopýtaly, jak nejrychleji jen mohly.

Vyběhla jsem ze zámku na dvorek, kde jsem přistála Andresovi v náručí. Nemohla jsem ho ale úplně obejmout, protože zranění mé ruky mi to nedovolovalo. Každý dotek na zraněné dlani jsem cítila desetkrát bolestněji.

"Andresi," zašeptala jsem a přilepila se k němu ještě víc. "Jsem strašně moc ráda, že tě vidím."

"Blau," začal soucitně, "neměl jsem tě tu nechávat," odlepil se ode mě a podíval se na mou obvázanou ruku.

"Uzdraví se to."

"Je to moje chyba. Myslel jsem, že tu budeš v bezpečí, ale-"

"Andresi, každý se někdy zmýlí. Co se stalo, stalo se. Není to ničí chyba." Přikývl. "Jen mi dovol s tebou odjet."

"Samotnou bych tě tu už zůstat nenechal."

"Dojdu si pro kufr." Usmála jsem se. Už jsem měla sbaleno. Nepočítala jsem s tím, že by mě tu nechal.

"Půjdu s tebou," nabídl se.

"Je to jen kufr. Za minutku jsem zpátky." Dala jsem mu pusu na tvář a vběhla zpět do zámku. Schody jsem brala po dvou a nemohla se dočkat mého odjezdu. Budu znovu s Andresem a všechno bude jak by mělo být.

Procházela jsem chodbou a spatřila, že dveře od mého nového, dočasného, bývalého pokoje jsou otevřené. Opatrně jsem vešla dovnitř a porozhlédla se po místnosti. Nikde nikdo. Pokrčila jsem rameny a přešla ke kufru. Ovšem ještě předtím, než jsem se stihla dotknout jeho rukojeti mě někdo popadl za ramena. U obličeje mi přistál kapesník a já se najednou provdala tmě. Únava byla nekonečná a má víčka se potápěla. Upadla jsem do něčí náruče a pak mé smysly přestaly vnímat.

-

Co si myslíte, že se s Blau stalo? :D

Jinak - změna coveru tohoto příběhu! Doufám, že se vám líbí :)