Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 13

Auto zastavilo, a vlastně, kdyby mě Andres nevyzval k vystoupení, ani bych si toho nevšimla. Byla jsem na pokraji se spánkem. Drkotání auta mi připadalo více, než jen uspávající.

Protáhla jsem se a podívala na zámek, před kterým jsme zastavili.

"Ten je tvůj?" zakroutila jsem hlavou. Ve tmě toho moc nebylo vidět, ale jsem si jistá, že má růžovou omítku. Několik věží a na každé z nich vlála vlajka. Lev s křídly. Nejspíš Andresův znak.

Chrliče byly do tvaru lvích hlav. Tedy, možná to byly dračí hlavy, teď v noci mi oči nesloužily zrovna nejlépe.

"Samozřejmě, zlatíčko." Odpověděl s úsměvem. Dovoluji si poznamenat, že ten zámek byl více než obrovský a jsem si jistá, že se za ním skrývá obrovská zahrada.

Společně jsme vcházeli dovnitř, kde už nás ovšem ihned přivítalo služebnictvo, které zde žije. Další za námi vlekly kufry, vlastně nás předběhly a dost mě překvapilo, že s tím těžkým nákladem brali schody po dvou. Bylo mi vysvětleno, že všechny pokoje na spaní se nacházejí nahoře.

Nevěděla jsem proč, ale náhle jako by mě obalila zima z celého světa. Opravdu jsem se třásla zimou a to i přesto, že jsem na sobě měla stále můj chlupatý kabát.

"Jsi v pořádku?" zeptal se sladce.

"Ano. Jen jsem unavená." Vysvětlila jsem mu, nevím, jestli pravdu.

"Zítra na večer nás šofér doveze až k hranicím vesnice, pak půjdeme sami. Myslím, že by nás u té ženy neměl nikdo vidět. Pro všechny ostatní tu jsme na líbánkách." Usmál se.

"Proč by nás tam neměli vidět?" zeptala jsem se udiveně a usadila se na pohodlnou postel. Avšak ta v Andresově hlavním sídle je pohodlnější.

"Ona je něco... jako čarodějnice. Co by si lidé pomysleli, kdyby Lorda a Lady viděli u čarodějnice? A navíc zrovna v téhle neklidné době..."

"Co se děje s touhle dobou? Andresi, já vím, že mi něco tajíš," podívala jsem se na něj vážně, a najednou, jako by všechna únava a ospalost zmizela.

"Nemusíš to vědět." Odpověděl chladně.

"Jsem Lady. Mám na to právo."

"Jde o to, že," nadechl se a podíval se mi do očí, "Henry neměl říkat, to co řekl. Tehdy, když udělal to divadlo za náměstím, lidé začali jeho slova brát vážně. Myslí si, že jsi moje loutka a že svou sílu umíš ovládat dokonale, takže mrazíš pouze to, co ti řeknu."
"Ale to není pravda," bránila jsem se potichu.

"Já vím. Jenomže, zkus jim to vysvětlit. Navíc svatební obřad je poněkud zmátl. Viděli, že jsi měla kytici v rukou, že jsi se dotýkala skleniček a jídla, mě a nic se nestalo. Přitvrdilo jim to na myšlence."
"To ne." Čelist mi klesla dolů. Oči spadly pohledem na zem. Slzy měly na krajíčku.

"Venku jsou petice pro revoluci. Stačí jakýkoli chybný krok a oni začnou. Věř mi, že jsou silnější, než vypadají. Obzvlášť někteří vlivní lidé, ministři nebo šlechtici, kteří se chtějí dostat do místa Lorda si začnou tuto situaci užívat a vlastně ji i zneužívat."

"Musíme tomu zabránit. Ty jsi skvělý Lord," vzala jsem ho za ruku a pohladila.

Odpovědí mi byl úsměv. "Pokusíme se."

×××

Nebylo to slunce, které by mě probudilo. Nebyl to ani Andresův hlas. Dokonce ani žádná služebná. Tentokrát to bylo cinkání příborů. Zdi tu nejsou moc silné, pokud vím, jídelna je v přízemí.

Prohrábla jsem si vlasy a pohleděla po pokoji. Čekala jsem něco jiného. Čekala jsem, že se probudím v mé ložnici a zjistím, že to byl sen. Že se mi žádné prokletí nevrátilo, jenomže mě přivítaly světlé zdi pokoje pro hosty.

Vydala jsem se z postele k mému červenému kufru, který byl umístěný před skříní. Ani nemám v plánu vybalovat. Nebrala jsem si toho mnoho.

Co nejrychleji jsem se převlékla do prvních šatů, které se mi objevily v rukou a vydala jsem se směrem k jídelně. Po cestě do jídelny, vlastně jen pár kroků od mého pokoje jsem narazila na Andrese.

"Přišel jsem tě vzbudit na snídani," usmál se, "ale změna prostředí tě nejspíš změnila v ranní ptáče."

"Probudilo mě cinkání příborů." Ušklíbla jsem se.

"To znamená snídani."
"Tady nevaříš ty?" zasmála jsem se.

"Dnes jsem nevařil. Nemám tady kuchyň." Pokrčil rameny a naznačil, že mu to je líto. Společně jsme sešli po schodech a pak už to byl Andres, který vedl a říkal, kudy máme jít. Překvapil mě dlouhý stůl, s dvěmi židlemi naproti sobě pro nás. Jídlo bylo přikryto, takže jsem nemohla jásat ani brečet.

Ocitli jsme se v místnosti sami. Vzpomněla jsem si na staré časy, když jsme to ještě takto dělali. Když mě Andres poprvé pozval na večeři a já si vzala úplně jiné šaty, než si on přál.

Uvědomila jsem si, že i tohle pro mě bude za chvíli minulostí. Jak je minulost každým okamžikem propojena s přítomností a přítomnost s budoucností.

Usadila jsem se a odkryla své jídlo. Na talíři byly dvě volská oka a k tomu opečený toast. Nádherně to vonělo. Vyzdobené to bylo různou zeleninou opravdu velkolepě.

"Myslím, že máš velkou konkurenci." Promluvila jsem k Andresi se smíchem.

"Nikdy jsi ode mě neměla volské oka. Nemůžeš to takhle posoudit." Všimla jsem si, že mu koutek rtů nepatrně poskočil nahoru.

"V tom případě si je od tebe žádám, až zase přijedeme domů." Usmála jsem se. Vlastně jsem doufala, že to bude, co nejdříve. Že mi ta čarodějnice řekne, jak se zbavit mého prokletí a pak už jen vesele pojedeme domu, protože to půjde velmi lehce.

Nikdy mi nezbývalo nic jiného než doufat. Stejně to tak mám i dnes. Já doufám.

Ukrojila jsem si kousek oka a byla náramně překvapena, jeho chutí. Opravdu chutnalo lépe, než vypadalo. Mohla bych ho snídat každý den. Ne, to bych se ho přejedla. Každý týden.

"Nejsem si jistá, jestli tohle překonáš." Znovu jsem se zasmála a tentokrát na vidličku nabrala slaninu.

"Samozřejmě, že ano." Mrkl na mě. Musela jsem se usmát.

Po snídani jsme se vydali do zahrady, která byla opravdu tak velká, jak jsem si tipovala. Stromky, sestříhané do různých tvarů vypadaly kouzelně i s tenkou vrstvou sněhu. Ovšem celkový pohled na zahradu byl už o něco smutnější a temnější. Sníh zakryl všechnu zeleň a já se bála, aby tu nepřibylo ledu o něco více, než je potřeba.

"Asi bych se přemístila dovnitř," navrhla jsem. Už jsem říkala, že mi prostředí se sněhem nedělá dobře a dobrovolně v něm moc dlouho nepobývám.

"Uvnitř zámku je vyhřívaný bazén. Co kdybychom šli tam?" napadlo ho.

"Já neumím plavat." Zakroutila jsem hlavou.

"V tom případě tě to naučím, drahoušku." Usmál se a než bych stačila něco namítnout, vedl mě zpět do budovy.

-

Tohle byla jen taková kapitola, aby se něco dělo, prostě, jestli stále čekáte na to drama, už nebudete dlouho! :DD

(jestli to chcete vědět, přijde už v příští kapitole ^^)