Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 34

V ruce jsem držela teplý šálek čaje. Celý les jsme obešli několikrát, ale Andres tam nikde nebyl. Nikde. A mě nějak opouštělo rozhodnutí zemřít. Nebyl tam, kde měl být. Co když je živý a já bych zemřela zbytečně? Měla jsem v hlavě prázdno. Zase. 

Najednou, jako by se všechny mé myšlenky smíchaly do jednoho velkého a velmi zamotaného klubka a já nevěděla, za jakou část provázku bych měla zatáhnout, abych jej správně rozmotala. 

"Blau?" otočila jsem se směrem, odkud se ozývalo mé jméno a spatřila Henryho. Nic jsem neříkala, jen jsem se na něj potichu dívala. 

"Jak jsi na tom?" zeptal se a přisedl ke mně. Já přitom pozorovala každý jeho pohyb. 

"Já nevím." Zakroutila jsem hlavou. "Je to složité." Vzhlédla jsem k  němu. "Mohli bychom... mohli bychom jít zítra hledat znovu?" 

"Počasí by mělo být v pohodě. Takže ano." Usmál se. 

"Děkuju," řekla jsem a chytila jeho ruku, která doteď volně ležela na stole. "Já... pořád ti děkuju, ale děláš toho pro mě  tolik. Jsem moc šťastná, že jsem tě potkala." 

"Já taky," dívala jsem se do jeho očí. Zase jsem jimi padala, hluboko, strašně moc hluboko. Ale já nemůžu. Nemůžu k němu cítit to, co k Andresovi. Nejde to. 

Ne. 

Jenže to cítím. 

Vstala jsem a on také. Pořád jsme se drželi za ruce. Ale byli jsme si natolik blízko, abychom se mohli políbit. A také jsme to udělali. 

Cítila jsem, jak mnou proudí horkost. 

Cítila jsem, jak ze mě vychází led. Měla jsem pocit, že jsem Henrymu mrazila podlahu skrz mé nohy, ale ani jednoho z nás dvou to nezajímalo. 

Otevřela jsem oči a oddálila se.

"Já nemůžu."
"Proč?"
"Jsem vdaná." Odstoupila jsem ještě dál. 

"Na to se vymlouváš pořád. Ale miluješ ho?" zakroutil hlavou. "Protože jestli ano, proč miluješ i mě?"
Prohrábla jsem si vlasy a složila si ruce na prsou, přičemž jsem si skousla spodní ret. 

"Omlouvám se Henry. Já..." Otočila jsem se. "Jsem zmatená." 
"To by byl asi každý anděl na zemi." Já ale nejsem anděl Henry. Říkala jsem ti to už několikrát. Nikdy jsem nebyla tak čistá a nevinná, jak si vždy myslel. 

"Sama nevím, co chci." Přiznala jsem si. Skoro jsem ani svou zmatenost nedokázala popsat. 

"Takže mě nemiluješ?" 

"Miluju." Otočila jsem se znovu k němu. "Miluju tě." Přikývla jsem. "Ale nedokážu si to přiznat." 

---

Vzala jsem si ze stolu čokoládu, kterou Henry výjimečně vyndal z nového úkrytu a dooblékla si kabát. 

"Jsi připravená?" 
"Jasně." Přikývla jsem. 

Obula jsem si vysoké boty, které mám propůjčené od Ellie. Sice se ještě nevrátila, ale jsem od Henryho ujištěna, že jí to nebude vadit. 

Vyšli jsme ven na čerstvý vzduch. Rozhlédla jsem se, už asi jen tak ze zvyku, ale něco mě upoutalo. Otevřela jsem ústa dokořán a vykulila oči. Málem zapomněla dýchat. 

"Andresi." Řekla jsem potichu. Henry vyšel za mnou a podíval se směrem, kterým já. Spatřil ho také. Nevím, jaká byla jeho reakce, ale já nemohla věřit tomu, co vidím. 

Trochu kulhal, ale jinak vypadal v pořádku. 

Rozeběhla jsem se k němu. 

"Andresi!" vykřikla jsem radostí a on se podíval směrem ke mně. Usmál se. Jeho úsměv mi chyběl. Moc. 

"Blau!" objal mě. 

Jeho objetí. 

Andres. 

"Měla jsem o tebe strach," podívala jsem se na něj, "myslela jsem, že jsi mrtvý." 

"Já roztál. Nějakou dobu po tobě, ale viděl jsem ještě tvé stopy." Muselo v tom být nějaké kouzlo. Možná to bylo odhodlání, láska, já nevím. 
"Co se ti stalo s nohou?" 
"Nějací vojáci se mě snaží pravděpodobně zabít." Vydechl. 

"Půjdeme dovnitř," řekla jsem, "musím ti toho dost říct. A dáš si něco k jídlu a pití." Usmála jsem se. Byla jsem šťastná. 

Nebyl mrtvý, je tu se mnou. 

Cítila jsem, jak mnou proudí štěstí. 

Ale nebyla jsem si jistá, jestli k němu cítím to, co dřív. Nebyla jsem si jista, zda ho miluji. Nic nebylo jako dřív. 

Jenže pak se má chvíle štěstí rozplynula. 

Jak lehce se dá něco takového ztratit. 

"Andresi?" vydechla jsem. Kolikrát jsem dnes již jeho jméno vyslovila. 

Na jeho hrudníku se začala prosakovat krev. Pomalu se zřítil k zemi. Bylo to jako ze špatného filmu. 

"Ne, ne, ne, ne, ne," měla jsem blízko k slzám. 

"Andresi, prosím," hladila jsem ho po tváři. Vzhlédla jsem nad sebe a spatřila toho, kdo to udělal. Kdo doslova vrazil Andresovi dýku do zad. 

Byl to nějaký jeho přítel. Jednou jsem ho zahlédla na Andresově rozlučce. 

"Jak jsi mohl?!" vykřikla jsem na něj se slzami v očích a pak se znovu podívala na Andrese, který ležel na zemi. 

"Blau," Podíval se na mě. "Je mi to líto."

"Co?" zakroutila jsem hlavou. 

"Že jsem tě tu nechal samotnou." Viděla jsem, jak z něj vyhasl život. Jak se mu vytrácela jiskra v jeho přenádherných očích. 

Henry ke mně přiběhl. Snažil se mě uklidnit, ale já se v tu chvíli nedokázala ovládat. 

Je mrtvý. 

Doopravdy mrtvý. 

Led byl najednou všude kolem mě. Šel ze mě. Ležela jsem s pláčem vedle Andrese. Možná jsem se mou sílu naučila ovládat, možná, že mě Andělé neprokleli, byli ke mně milí, jenomže teď. Nedalo se to zastavit. Několik emocí dohromady se ve mě bilo, totální boj na život a na smrt. Jenomže, chvíli převládala ta a jindy ta, že jsem je už nedokázala ani rozeznat. 

"Blau!" 

Nic jsem nevnímala. On je mrtvý. Lehla jsem si k němu. Neskrývala jsem své slzy. Něco takového mě zasáhlo jako nůž. Tisíce nožů. 

Uvnitř mě nebylo nic. Jen chlad, samota a žal. Nikdy bych si nemyslela, že mě takhle opustí. Někdo ho zastřelil. Několika kulkami. A i přesto, že do něj šli zezadu, jeho vyčerpání smrti nejspíš napomohlo. Ale i přesto, že zemřel, přestože nebude mít řádný pohřeb, jako všichni ostatní Lordové před ním, přestože k němu několik tisíců, možná i milionů lidí vzhlíželo jenom jako ke krutému bastardovi,

v mém srdci bude napořád. 

A tam, ve všech těch vzpomínkách, v pocitech, které k němu cítím zůstane navždy. 

---

- Dámy a pánové, DALŠÍ KAPITOLA ASI PO PŮL ROCE (sakra jestli tohle ještě někdo má v knihovně ://) 

- Moc se omlouvám, ale prostě tak nějak jsem začínala s jinými příběhy, dělala jsem věci do školy, do mého života a... prostě nezbyl čas :///// 

- Každopádně bát se již nemusíte, protože tohle je poslední kapitola (a tím jsem vám asi vyrazila dech, protože jak můžu nechat Andrese mrtvého?), ale nebojte, bude ještě epilog a ten do pár dní přidám :)