Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 16

Včera jsem se dozvěděla tu nehezkou novinu a měla jsem pocit, že jsem ten večer vůbec nespala. Procházela jsem chodbami nasměrována do jídelny k snídani. Byla jsem zvědavá, jakou lahůdku nám dnes místní kuchař uvaří. 

"Dobrý den, Lady." Pozdravila mě jedna ze služebných a já ji pozdrav oplatila. Netrvalo to dlouho a objevila jsem se v jídelně, kde se na mě doširoka usmál Andres. 

"Co ten úsměv?" zeptala jsem se, protože jsem věděla, že za ním něco skrývá. 

"Chci tě uvítat příjemně." 

"Nemusíš si dělat starosti, kvůli včerejšku." Řekla jsem a odvrátila od něj pohled. Pozorovala jsem světlo, které skrz okna dopadalo na podlahu. 

"Ale já budu." Odpověděl. "Budu si nad tím lámat hlavu a věř mi, že já ti pomůžu." 

"Nemůžeš  se pro mě obětovat." Zakývala jsem hlavou.

"O tom rozhoduji já." 

"Snad se rozhodneš dobře." Posadila jsem se ke stolu a odhalila dnešní snídani.

"Je tu ještě jedna věc."
"Jaká?" vzhlédla jsem k němu plná zvědavosti, ale zároveň jsem uvnitř tušila, že se jedná o něco špatného.

"Budu muset odjet."
"Tak pojedu s tebou." Pokrčila jsem rameny.

"Ne. Ty musíš zůstat tady. Nechci, aby se ti něco stalo. Nedovolím, aby se ti něco stalo, takže zůstaneš tady, v bezpečí." 

"Chceš mě tu nechat samotnou?" hlesla jsem.

"Ne. Budu za tebou jezdit, jak jen to půjde, ale musíš pochopit, že vzhledem k situaci, která se venku děje není vhodné, aby jsi v hlavním sídle setrvávala."
"A proč tam tedy budeš ty? Proč nezůstaneš v bezpečí, tady se mnou?"
"Já musím vládnout, Blau." 

"Chápu to." Skousla jsem si ret. Nechtělo se mi dojídat mou snídani. Přešla mě chuť. Neměla jsem hlad. 

"Také se mi to nelíbí, ale tvé bezpečí je na prvním místě." Najednou se objevil u mně. Chápu to, Andresi. Na tvém místě bych nejspíš udělala to samé, ale vůbec se mi to nelíbí. Představa, že budu bez Andrese kdoví, jak dlouho mě děsí. 

"Dobře." Přikývla jsem nakonec smutně. Věděla jsem, že v tomhle případě ho nemá cenu přesvědčovat a přemlouvat na něco jiného. 

×××

Stála jsem  ve dveřích a mávala Andresovi na rozloučenou. Právě odjíždí zpátky do svého sídla. Měla bych tam být také. Měla bych se tam s ním vesele bavit, ale místo toho stojím tady a měla bych se připravit na vybalování mého kufru. Povzdechla jsem a vešla zpět do příjemně teplého prostředí. Nevěděla jsem, jaké to zde budu. Neměla jsem ponětí, co zde budu dělat. 

Bezpečí.

Aniž bych si uvědomovala, co dělám, rozeběhla jsem se po schodech nahoru, do mé, ode dneška, ložnice. Skočila jsem na postel a hlavu zabalila do polštářů. Brečela jsem. Říkala jsem si, že je tohle určitě jenom nějaká špatná noční můra, ale nedokázala jsem se přesvědčit. Byla jsem v zajetí strachu. Nic víc, než strach jsem nedokázala pocítit. Chtěla bych zničit všechno, každičkou věc kolem mě, ale stejně bych neměla dost. 

Z ničeho nic se najednou otevřelo okno a já se prudce nadzvedla. Chladný vítr sem pronikal každou sekundou. Utřela jsem si slzy a došla okno zavřít. Venku najednou začalo šíleně sněžit. Bedlivě jsem pozorovala každou sněhovou vločku, která padala k zemi. Byly jich milióny. Podstupovaly velkou a nebezpečnou cestu a nakonec stejně pouze roztály. Jedna po druhé zemřela. Nemám tušení, jaký má jejich život cenu. Nemám tušení, jakou cenu má ten můj. 

Jedinou cenu pro mě má Andres. A tahle důležitá věc je teď ode mě odloučena. Bouchla jsem pěstí do zdi, vedle mě, a než jsem se naděla, začal se po ní rozlézat led. Nelekla jsem se, jako obvykle. Snad jsem ani nebyla překvapena. Bylo mi příjemně. Nejraději bych zmrazila tuhle celou místnost, ale nemohla jsem, protože spát v zamrzlé místnosti se mi moc nezamlouvalo. Dál jsem pozorovala vločky a snažila jsem se uklidnit. 

Všechno dobře dopadne. 

Hlavou jsem se opřela o okno a nebránila jsem slzám, aby tekly. Nechala jsem je, aby si dělaly, co chtějí. Z mého podivného způsobu uklidňování mě ovšem vyrušilo klepání na dveře. Rychle jsem si slzy otřela do rukou a nezmohla se na nic víc, než slabé: "dále." 

Dovnitř opatrně vstoupila žena, která, podle jejího oděvu bych soudila, patřila ke služebnictvu. 

"Nerada vás ruším," začala opatrně, "ale potřebovala bych si ujasnit pár věcí, ohledně vašeho pobytu."
"Nerušíte." Zakývala jsem hlavou a snažila se, aby nepoznala, že jsem ještě před chvílí podlehla pláči. 

"Budete stále jíst v jídelně, nebo vám máme jídlo nosit k vám do ložnice?" položila svou první otázku.

"Budu v jídelně." Pokusila jsem se o úsměv. 

"Dobrá," přikývla, "a jenom, aby jste se nedivila, Lord dal příkaz rytířům, aby vás chránili, takže pokud si budete chtít vyjít do zahrady, půjdou nejspíše s vámi."
"Dobře." Přikývla jsem tentokrát já. 

"A nemáte žádné přání, totiž, teď, když Lord odjel, jste tu sama. Mohli bychom vám připravit koupel, nebo-"
"Není potřeba," skočila jsem jí do řeči, "budu trávit většinu času zde." Při pomyšlení na vodu jsem se otřásla. Nerada bych zmrazila něco v jejich přítomnosti. 

"Na kolikátou hodinu si budete přát oběd?"
"Udělejte ho na dvanáctou, jako vždy." 

"Děkuji, mějte se hezky." Uklonila se a natáhla se ke klice.

"Mimochodem, máte tu dobrého kuchaře. Řekněte mu, že vaří opravdu dobře."
"Vyřídím mu to." Usmála se a odešla. Znovu jsem osaměla a měla jsem možnost spustit slzy. Neměla jsem ponětí, jak to tu sama zvládnu. Co budu ty dny dělat. Jak budu snášet samotu, která se snad ani nedala nazývat společníkem. 

Ale já to zvládnu. Protože pocit vědění, že až tohle skončí, tak Andrese znovu uvidím mě alespoň malinko zvládl naplnit štěstím. 

-

Krááátká kapitola :/ Každopádně - už je to tady! Rozdělila jsem je. 

A pro milovníky spoilerů a Henryho: objeví se už v příští kapitole ;)

!Jinak - ode dneška (26.9) až do 4.10 tu nebudu - což znamená, že nejspíš nebudu moct přispívat - tak se prosím nezlobte :/:) Budu se pokoušet přidat další kapitolu, co nejdříve to půjde :)