Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 28

"Odejdi. Led požírá i mě. Zachraň se, Andresi, prosím." Promluvila jsem potichu.

"Jestli máš zemřít, nenechám tě tu zemřít samotnou. Já tu zemřu s tebou."

Objala jsem ho. Všechno se mi hroutilo před očima. Celý svět byl najednou naruby.

Led se do mě vpíjel. Už jsem to jednou zažila. Ale teď mě z toho už nemá kdo vysvobodit. Užívala jsem si chlad, který mi začal proudit krví. Nechala jsem led, aby požíral mé nohy. Nechala jsem ho, aby ze mě stvořil ledovou sochu. Bylo mi to jedno.

Přestala jsem dýchat. Viděla jsem, jak jsou mé ruce ledem přilepené na Andresově zádech. Cítila jsem, že led pohltil můj krk. Všechno už mi bylo známé. Už jsem věděla, jak to dopadne. Jenže, proč by měl být můj život špatný? Proč bych se měla nechat utlačit strachem? Proč bych měla nechat Anděly, aby nade mnou vyhráli? Proč bych měla dodržovat jejich pravidla prokletí? Já jsem Padlý anděl. Já nejsem jako oni. A nebudu dál trpět. Protože Andres si to nezaslouží. Nechci, aby zemřel. Já nechci zemřít. Nechci, aby zemřel Henry. Nechci nic z toho.

Zavřela jsem oči, aby jejich zamrznutí tolik nebolelo. Prohrála jsem? Možná. Jenže já se změnila. Já se nevzdávám. Já bojuji.

×

Ani jeden z nich neovládal žádnou část jejich těla. Všechny byly dokonale zamrzlé. Jenže odhodlaní, víra a snad možná i naděje změnila osudy obou dvou.

Všechno se změnilo a všechno v tu chvíli začalo. Když led na Blau praskl. Jakmile z ní padaly střípky. Jakmile se mohla znovu nadechnout.

×

Bylo to něco, co se ozvalo v mém nitru. Něco, co se právě probouzelo, nejspíš mé nové já. Bylo přesvědčeno, že to prokletí dokáže ovládnout. Cítila jsem, jak ze mě kousek po kousíčku ledu odpadá. Jak střepy dopadají do měkkého sněhu.

Otevřela jsem oči. Odstoupila jsem od něj a chtěla se usmát. Chtěla jsem. Jenže to, co jsem spatřila bylo něco, co mě zranilo. Zlomilo mě to. Rozhněvalo mě to. Zničilo mě to. Donutilo mě to bojovat. Andres tam stále stál, jako ledová socha.

Dotkla jsem se jeho tváří.

"Nenechávej mě tu samotnou." Hlesla jsem. "Prosím." Pozorovala jsem ho. Čekala jsem, že z něj led opadne, stejně tak, jako ze mě. Po druhé. Bylo to, jako by si Andělé vždy rozmysleli mou smrt. Měla jsem zmrznout, ale rozmrzla jsem. Snad nejspíš proto, abych ještě více trpěla?

"Andresi." Zavřela jsem oči a nechala po obličeji stéct slzy. Byl tam. Pořád. Ani se nehnul. A co nejhorší na tomhle celém bylo to, že jsem byla já ten, kdo ho zabil. Já z něj udělala ledovou sochu.

Sesunula jsem se k zemi. Andres je doopravdy mrtvý. Cítila jsem se prázdně. Nejhůř, jak jen kdy jsem mohla. Ale jeho smrt ve mě zanechala něco, co jsem musela dokončit. Byla jsem odhodlaná pro něj zemřít, být s ním tak, jak on chtěl se mnou, ale nejdřív jsem musela udělat něco, co jsme měli společně. Ponechat toto území demokracii. Zničit každého, kdo mě bude chtít zabít pro svůj prospěch. Byla jsem rozhodnutá napravit vše, co jsem způsobila mým příchodem. Pak teprve budu moct zemřít.

-

Krátká kapitola, moc se omlouvám :(( Já, no, asi vám vyrazilo dech, že je Andres mrtvý... doufám, že nepřestanete číst, protože, sice zase trochu spoileruju, ale knížka bude mít happy end :)