Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 33

"Blau!" Vykřikl znovu Henry a rozmáchl se kolem sebe rukama. Jen jsem se na něj udiveně podívala a pak znovu stočila zrak k lesu přede mnou. Někde tam je. 

"Mohl by jsi mě dovést k místu, kde by mohl být?" zeptala jsem se a obočí mi vyskočila nahoru. Na jeho výraz děláš-si-srandu jsem odpověděla slovy, že to nejspíš sama nezvládnu. 

"Asi tisíckrát jsem si zopakoval, že nechci, aby jsi šla dobrovolně zemřít. Že mě mrzí, že on zemřel, ale musíš se přes to přenést. Vážně  máš pocit, že ti pomůžu najít to místo?"

"Chci ho alespoň vidět, Henry. Prosím." Koukla jsem na něj.

"Fajn." Přikývl. Vypadalo to, že mě konečně pochopil. 

Společně jsme se prodírali stromky, přičemž se do nás občas zarylo nějaké jehličí. Větvičky se pod námi podlamovaly a zvířata od nás raději utíkala. Cestu jsme oba promlčeli. Já celou dobu jen přemýšlela o tom, co udělám, až spatřím Andrese. Jestli tu ledovou sochu jenom pohladím po tváři a pokusím se žít jinak bez něj, možná s Henrym, nebo se pokusím zemřít. Či snad udělám něco úplně jiného? Nevím. V tuhle chvíli jsem měla v hlavě doopravdy úplně prázdno. Nic víc, než jen ta jediná otázka. 

Pozorovala jsem bílý sníh, který nás obklopoval. Cestou začalo sněžit. Cítila jsem, jak do mě malé kousíčky sněhu vnikají, jak na mě roztávají a následně umírají. Jejich život je jasný. Buď spadnou dobře k nějaké skupině sněhu, nebo zemřou, protože roztají hned po nárazu k zemi. A já nevím, co chci. Nevím, jestli bych měla roztát, nebo se stát součástí života. 

"Jsme tady." Řekl Henry zamračeně. 

Rozhlédla jsem se kolem. 

"Nikdo tu není." Promluvila jsem. 

"Já vím. Jenže tohle je přesně to místo, o kterém jsi mluvila. Kousek odtud bude náš zničený tábor."

"Ale, Henry." Cítila jsem, že se mi do očí hrnuly slzy, ale snažila jsem je nepustit stéct. "Já ho zmrazila. Musí tu někde být."

"Jenže není. Jsi si jistá, že-"

"Ano." Přešla jsem k místu, kde se to stalo. Najednou jsem to poznala. Celá vzpomínka se mi zobrazila před očima. Bylo to tak živé. A smutné. Sesunula jsem se k zemi. Hleděla jsem do prázdna před sebou. Proč tu není? 

"Třeba roztál." Podotkl Henry.

"Nebo ho ti, co zničili tábořiště našli a zničili i jeho. Co když už je navždy pryč?"

"Pak by jsi se s tím musela smířit." 

"Kdyby roztál, byly by tu přeci stopy, ne?"  podívala jsem se k němu. Žádné tu nebyly.

"To sice ano, jenže tu každou chvíli sněží. Pořád máš naději, Blau." Líbilo se mi, když mě povzbuzoval. Byl na mě moc hodný. 

"Ale kam by šel, kdyby roztál?" zakroutila jsem hlavou. 

"Byl by promrzlý. Moc daleko asi ne." 

"Pak se podíváme po okolí." Rozhodla jsem. "A pokud tu nikde není," na chvíli jsem umlkla, "smířím se." Sklopila jsem oči k zemi. Chtěla jsem zemřít. Chtěla jsem zemřít u Andrese. Jenže není tady. A mé plány se tím mění. 

"Můžeme tomu dát hodinu." Promluvil. "Pak už bude moc sněžit." 

"Děkuju." Řekla jsem a usmála se. 

A tak jsem se musela znovu ptát sebe sama: Andresi, kde jsi? 

-

Konečně další kapitola! Moc se omlouvám za neaktivitu a i tuhle krátkou kapitolu. Jinak za chvíli už bude vlastně konec knížky... :/ Snad si to užijete :)