Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 20

Pomalu jsem otevřela oči. Probudila jsem se jinde, než kde jsem usnula. To bylo jediné, co jsem věděla jistě. Nepamatovala jsem si téměř nic. Jen, jak jsem si chtěla dojít pro můj kufr a pak jsem propadla do tmy.

Opřela jsem se o lokty a prohlédla si místnost, ve které jsem se právě ocitala. Nátlak vzteku, který se ve mně objevil byl nepopsatelný. Tento pokoj jsem už moc dobře znala.

"Henry!" rozkřikla jsem po domě. Můj únosce je Henry. Nechtěla jsem s ním jít, tak mě prostě unesl?! Nechápu, co ho to napadlo.

Odpověď se mi ovšem nedostavila, takže jsem z postele slezla a vydala se po svých. V tomhle době určitě sama nejsem a ať je tu se mnou kdokoli, chci po něm vysvětlení. A nestačí mi to, že jsem v nebezpečí.

Vší silou jsem zatáhla za kliku a málem jsem ji ulomila. Rozhlédla jsem se po chodbě. Ani živáček. Rozběhla jsem se po schodech dolů, přičemž jsem měla původně namířeno do kuchyně. Na předposledním schodě jsem ovšem zakopla a spadla do Henryho náruče. Sláva Henry, našla jsem tě.

"Jsi vzhůru dřív, než jsem čekal." Poznamenal.

"Děláš si srandu?!" Odstrčila jsem se od něj a přitom ho prstem píchla do hrudi. "Ty jsi mě unesl?" zakroutila jsem rozčíleně hlavou.

"Jiná možnost nebyla." Pokrčil rameny.

"Mohla jsem být s Andresem v sídle. Mohla jsem být s ním a šťastná ale místo toho trčím tady. Jasně jsem ti řekla, že s tebou odejít nechci!"

"A co je tohle?" přitáhl si k sobě mou zraněnou ruku. "Myslím, že jsi si nemohla jen tak omylem propíchnout ruku."

"To je jedno. Neřeš to." Přitáhla jsem ruku opatrně zpět k sobě.

"Budu to řešit! Kdybych tě sem nepřivedl, byla bys už mrtvá." Rozmáchl se kolem sebe.

"S Andresem bych byla v bezpečí." Zkřížila jsem ruce na prsou.

"A nebyla jsi náhodou pár metrů od tvého milovaného Andrese, když jsem tě unesl?" povytáhl obočí. Neodpovídala jsem. Ale měl svým způsobem pravdu.

"Je tu i Ellie?" nahodila jsem nové téma.

"Ano. Ale zkus si s ní pokecat, co nejrychleji můžeš, dneska se přesouváme jinam."

"Jinam?"

"Nemůžeš tady zůstat pořád." Znovu pokrčil rameny. "Budou tě hledat. Jak ti, co tě chtějí zpět do zámku, tak i ti, co tě chtějí zabít."

"Kam?"

"Do tajného místa mé skupiny."

"A nechce mě náhodou ta tvoje skupina taky zabít?" ukázala jsem na něj.

"Ne."

Povzdechla jsem si. Mé odloučení od Andrese je nejspíš osud.

"V kolik vyrážíme?"

"Za čtyři hodiny." Přikývla jsem. Mohla bych vyrazit klidně teď. Nemám žádný kufr, nic, jenom modré šaty, které jsem si na sebe vzala speciálně kvůli Andresovi. Byly ty nejhezčí, které jsem u sebe měla. Obešla jsem Henryho a vstoupila do kuchyně, která vypadala stále stejně. Nikdo v ní nebyl. Neptala jsem se Henryho na to, jestli si můžu něco vzít. Prostě jsem otevřela lednici a ulovila z ní to nejlepší, co v ní bylo.

"Nerozmazlili tě tam náhodou trochu?" ušklíbl se Henry, přičemž se opřel o rám dveří.

"Ne." Zavrtěla jsem hlavou a ukousla jsem kus jablka.