Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 23

"Blau, počkej!" doběhl mě Henry a chytil mě za ruku.

"Nech mě!" vyvlékla jsem se z jeho sevření a pokračovala dál v cestě.

"Dovol mě to vysvětlit."

"Má nějaké vysvětlení to, že chceš zabít Andrese?!" Rozzuřeně jsem se k němu otočila.

"On je to, oč tady jde. Jeho chtějí zabít všichni! Když ho zabijeme my, můžeme alespoň zavést znovu demokracii!"

"Nemám ponětí, co to ta tvoje demokracie znamená, ale určitě to není důvod, proč zabíjet Andrese!"

"Tohle je vzpoura, Blau. Nikdo ho nechce za vůdce."

"Protože jsi to řekl ty. Ty jsi řekl, že mě ovládá!"

"A copak to není pravda?!"

"Ne!"

"Já věřím, že si mrazíš, co chceš, kdy chceš! A podlehla jsi nesprávnému muži."

"Tak to není, Henry! Kdybych ti řekla, jaká je pravda, nevěřil bys mi. Nejde to." Zakroutila jsem hlavou.

"Tak to zkus."

"Ten není vhodná doba. Navíc, jestli chceš zabít Andrese, já jsem ochotná dojít ho varovat!"

"A ty snad znáš cestu odsud až k tvému sídlu?"

"Ne."

"Blau, neblázni. Jsi tady, aby jsi byla v bezpečí. On prostě musí zemřít." Teď jsi to řekl hezky. On musí zemřít. Ne. Jsem to já, kdo musí zemřít. Já zemřu, protože moje prokletí je silnější, než všechna láska na světě.

"Já ale nedokážu žít s tím, že vím, že on zemře a já s tím nedokážu nic udělat."

"Fajn."

"Co fajn?"

"Nezabiju ho. Kvůli tobě."

"Henry." Usmála jsem se doširoka a objala ho kolem krku. "Díky."

"Znovu mi děkuješ."

"Protože děláš dobré věci. Pomáháš mi. Pořád."

"Objímačka v půlce stromů. Škoda, že tu nemám foťák." Vyrušil nás známý hlas. Odlepila jsem se od Henryho a otočila se směrem, odkud hlas pocházel.

"Vidím, že už tu Lady doopravdy máš."

"Ty!" ukázala jsem na něj. Dokonalá postava, skvěle učesané tmavě blonďaté vlasy, hluboké modré oči. Jeden z Andresových perfektních kamarádů ho podvádí.

Henry se na nás tázavě podíval.

"Známe se." Ujasnil Henrymu Daniel.

Já ho stále propalovala pohledem. Nevydržela jsem to a vlepila jsem mu tak silnou a velkou facku na tvář, že mě s toho ještě bolela ruka.

"Za co to bylo?" zamračil se.

"No, vidím, že se znáte víc než dobře." Zasmál se Henry.

"Myslela jsem, že jsi Andresův kamarád." Zamračila jsem se a zkřížila ruce na prsou.

"A já myslel, že jsi jeho žena."

"Já myslím, že mohu pochybovat nad tím, že by tě sem unesli."

"No jo. Prokouklas mě. Lidé nejsou vždy takoví, jaké je vidíš."

"Nemůžeš místo Andrese zabít jeho?"

"Ne." Zasmál se Henry znovu.

"Škoda."

"Blau-"

"Neříkej mi Blau." Zakroutila jsem hlavou.

"Dobře, vaše výsosti," komicky se poklonil. Měla jsem chuť do něj kopnout, ale neudělala jsem to, "zítra jsou Vánoce a proto bych byl rád, kdyby jste mě nechala naživu alespoň na tento svátek." Ušklíbl se a poté se dal na odchod.

"Slavíte tu vánoce?" podívala jsem se na Henryho, přičemž mi obočí vyskočilo nahoru.

"Jasně, že ano." Usmál se. Vánoce jsou jeden z těch lidských svátků, které si zachovali od jejich počátku. Jednou jsem se ve vánoční den dívala, jak vánoce slaví. Byl to jeden z jejich nejkrásnějších svátků.
"A jak to, že tu nevidím vánoční výzdobu?" zasmála jsem se.

"Snažíme se tu žít, co nejvíc v utajení. Myslím, že kdyby uprostřed lesa zářily barevná světélka a na nejvyšším stromě tady by stál umělý Santa, všimli by si nás."

"To nejspíš ano." Usmála jsem se.

"Není ti zima?" podíval se na mě Henry. Evidentně si všiml mé husí kůže, kterou jsem ignorovala.

"Zima je můj život." Odpověděla jsem. "Ale něco teplého by nepřišlo nazmar."

"Běž k sobě, donesu ti tam horkou čokoládu." Usmál se.

"Dobře, děkuju." Znovu jsem se usmála a namířila si to k mému obydlí. Často jsem obdivovala Henryho přátelskost vůči mě. Třebaže i za zdejšího Lorda jsem se provdala, za toho, kterého on nenávidí a přesto nedovolil, aby mě někdo zabil. Aby někdo zabil Andrese.

Ale možná to bude osud, který nás všechny zabije. Protože ani Henry nedokáže zastavit mé prokletí. Čarodějnice to řekla jasně. A já se andělem znovu stát nechci. Ne bez Andrese.

Opatrně jsem zatlačila na dveře a vstoupila dovnitř, tam, kde strávím zbytek mého života. Nejspíš. Posadila jsem se na postel a přikryla peřinou. Nemůžu říct, že kvůli tomu, že občas něco zmrazím jsem mrazu odolná. Jenom si to nalhávám abych byla silnější.

Dvakrát zaťukal a pak vstoupil dovnitř. V ruce držel keramický hrneček s teplým nápojem. Jakmile se mi dostal do rukou, mohla jsem si jen užívat teplo, které se do mě vlévalo. Za můj pobyt na zemi jsem si čokoládu oblíbila. Vlastně jsem si ji zamilovala.

"Chutná ti to?" zeptal se potom, co jsem se asi počtvrté napila.

"Ne." Odpověděla jsem a on se zarazil. "Přímo to miluju." Usmála jsem se.

"Když jsem byl malý vypil jsem jich tak tři za den." Zasmál se. Když jsem byla já malá... nemůžu mu nic říct, protože všechno, všechno se pojí s tím jediným: jsem Padlý anděl. A i kdybych si něco vymyslela, zamotávat se ve lžích nemá cenu. Budu mu to muset říct. Jen ne dnes.

-

Hned na začátek mě zajímá: co si myslíte o Danielovi? Na čí straně vlastně je? Příští díl bude trochu vánoční, sice podle našeho času jsem to nenačasovala moc dobře, ale co už :D Stejně vánoční náladou trpíme snad všichni, tak nám jeden vánoční díl neuškodí :D