Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 31

Henryho jsem ubytovala do jednoho z pokojů pro hosty. Sama jsem zbytek dne strávila v mém pokoji, kde jsem přemýšlela o ničem. Snad pořád jsem byla zahleděna do prázdna. Vyrušilo mě klepání na dveře. Povzdechla jsem si a šla otevřít. Na prahu stál Henry. 

"Stalo se něco?" zeptala jsem se a naklonila hlavu.

"Ne. Jen jsem si chtěl promluvit." 

"A o čem?" zeptala jsem se a zároveň ho pustila dovnitř. 

"Já ti nedovolím, aby jsi šla zemřít." Řekl, jakmile jsem zabouchla dveře. 

"Už jsem se ti omluvila." Sklopila jsem hlavu. 

"Jenže ty to nechápeš." 

"A ty nechápeš mě." Zakroutila jsem hlavou. 

"Blau," chytl mě za ruku a donutil mě tak, abych se mu podívala do očí, "máš dar. Víš jaký to je?" 
"Vím o mém prokletí." 

"Ne, tohle není prokletí, je to dar." 

"Co to tedy je?" 

"Život. Je to život, Blau. Ani si neuvědomuješ, jaký je to dar. Kolik lidí na světě by život potřebovali nový, protože si neuvědomili chyby, které dělali. Kolik lidí by chtělo vrátit život tomu, koho milovali. Ale nejde to. A ty by sis měla vážit toho, že ten dar máš. Měla by sis ho užít, ne zahodit."

"Ty mě miluješ." Řekla jsem. 

"Ano." 

"Pak by jsi to měl chápat, Henry! Několikrát jsem ti to vysvětlovala, říkala jsem ti, že bez něj nemá můj život smysl." 

"Já tě miluju!" přitáhl si mě k němu a já se tak dostala do jeho objetí. "A nechci tě ztratit." 

"Pak jsi sobecký." 

"Jenže ty ke mně taky." 

"Henry," podívala jsem se na něj. Pozorovala jsem jeho modré oči, jeho překrásný obličej. Možná jsem se tam snažila něco najít, možná jsem nemohla uvěřit tomu, že je to Henry a ne Andres, ale to, co jsem udělala bylo neslýchané. Nevěděla jsem, jak jen mě to mohlo napadnout, proč jsem to udělala, ale prostě jsem ho políbila. Bylo to kouzelné, ale zároveň i bolestivé. Nemohla jsem. Neměla jsem ho líbat, ale přesto jsem to udělala. Měla jsem zavřené oči, ale cítila, jak mě začínají pálit. Plakala jsem. Z mých očí vypadlo pár slz. 

Pevně jsem se držela v jeho objetí, nejspíš jsem uvěřila tomu, že je to naposledy. Sepjala jsem své ruce za jeho krkem. Najednou, nevím, kdy se to stalo, začali jsme padat. Ocitli jsme se na mé posteli. Odlepila jsem se od něj a jen tak tam ležela. 

"Blau?" vyslovil mé jméno. Tak něžně. 

"Ano?" otřela jsem si slzy z obličeje. Všechno, co se děje mi připadá tak zvláštní. Nepoznávám se. 

"Miluješ mě?" Ano. Ne. Já nevím. Dívala jsem se do stropu a nevěděla, co mám Henrymu odpovědět. Vzduch byl těžký, moje hlava se motala a já stále uvažovala nad tím, nad čím bych nikdy neměla. Miluji Henryho? 

"Miluješ mě?" zopakoval svou otázku a otočil se ke mně. Já se na něj stále nepodívala a přemýšlela jsem. Mám ho ráda, ale nikdy jsem nepřemýšlela nad láskou. Vždy jsem milovala Andrese. Jenže on je mrtvý. Já ho zabila. 

"Nevím." Řekla jsem nakonec. 

"Měla by jsi to vědět." Řekl potichu.

"Já vím. Ale já nevím." Zakroutila jsem hlavou. 

Přiblížil se ke mně tak, že naklonil svou hlavu k té mé. Upírala jsem zrak na jeho krásné, zářivě modré oči. Byly podobné těm mým. 

"Prosím," vyslovil to slovo tak něžně, jako by bylo z porcelánu a při větší hlasitosti a důraznosti by hrozilo poničení, "já tě miluju." A přitiskl rty k těm mým. Všechno se kolem mě motalo, já chodila z jedné části do druhé, snad jsem se nejspíš i potápěla v hlubokém moři, nalézala útěchu, ale i utrpení a neměla tušení, co mám dělat. Nevěděla jsem, co si mám myslet, jak mám jednat. Byla jsem na dně. Spadla jsem na dno jezera a nevěděla, zda má smysl vyplavat nahoru. A pak tu byl on, ten, který se mě při každém mém potopení se snažil mě vytáhnout nahoru na vzduch. Ale komplikovalo se to. Všechno. 

"Henry," vzdechla jsem a odtáhla si ho od sebe. "Jsem vdaná. Miluju Andrese. Neměla bych se tu s tebou líbat."

"Ale jsi Padlý anděl a víš, že zakázané ovoce chutná nejlépe."

"To ano, ale já zkrátka nemůžu." Povzdechla jsem a posadila se. 

"Je mrtvý." Zakroutil hlavou. 

"Jako bych o tom nikdy neslyšela."

"Promiň."

"Nemáš se za co omlouvat." Vstala jsem a přešla k oknu. Právě začalo sněžit natolik, že nemělo cenu se pokoušet rozpoznávat v bílu nějaké obrysy. Otočila jsem se směrem k Henrymu. Stále ležel na posteli. Díval se do prázdna. Snažila jsem se přemýšlet o mých činech. Jestli jsem někdy udělala něco dobrého. Něco, co by někomu pomohlo. 

Pomalu jsem se dostala zpět k loži. Lehla jsem si a zavřela oči. Vzápětí jsem je ale otevřela, protože na mě vyskakoval obraz Andrese, který jsem nesnesla. 

"Henry," vyslovila jsem jeho jméno a on se ke mně otočil. Podívala jsem se na něj. Na nic jsem nečekala a políbila jsem ho. A tak to šlo dál. Nevěděla jsem proč, znovu jsem nad tím ale myslet nechtěla. Líbala jsem ho pořád a pořád, bylo to mé malé nekonečno něčeho, co jsem  potřebovala. A netušila jsem, zda ho miluji, nebo se jen utěšuji. Bylo mi to jedno. 

"Miluješ mě?" zeptal se zase. Nesnášela jsem tuhle otázku.

"Nevím," odpověděla jsem rychle, abych s ním mohla znovu spojit rty. Má touha byla nesplnitelná. Rukou jsem zajela do jeho rozcuchaných hnědých vlasů. Cítila jsem, jak moc uvnitř mě buší mé srdce, když se mě dotýká. Málem mi připadalo, že ze mě chce vyskočit ven. Ale já ho přeci nemůžu milovat. 

-

○ Okk, tak nevím, co to do mě vjelo :D Vlastně jste si o tyhle dva spolu psali, takže tady to máte... :D<3

○ A jako vždycky, doufám, že se kapitola líbila a jsem ráda za každý like, komentář nebo zkrátka jen přečtení do konce kapitoly <3