Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 17

Uběhlo již několik dní, které jsem strávila na tomto zámku. Vlastně, byly jen tři, ale mě připadaly, jako nekonečná věčnost.

Právě jsem se vrátila z večeře a pokoušela se myslet na něco neutrálního. Jenže mi to vůbec nešlo. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na mé prokletí nebo Andrese. Jiné téma, než tyhle dvě jsem momentálně neznala.

Každý den jsem se chodila procházet do zahrady. Byla krásná, ovšem nebyla taková, jako v Andresově sídle. Ta, kterou jsem zmrazila.

Mé prokletí se momentálně drží dál, takže mohu být šťastná, že jsem zde prozatím ještě nic nezničila. Prohrábla jsem si vlasy a podívala se ven z okna. Venku byla jen temnota, nedokázala jsem rozeznat ani obrysy stromů. Hvězdy nezářily a měsíc se schoval za mraky. Znovu mě vyrušilo klepání.

Nemám tušení, co po mě zase chtějí.

"Vstupte." Řekla jsem a poslouchala, jak se dveře otevírají, někdo vstupuje dovnitř a následně je za sebou jemně zavře. Pomalu jsem se otočila a čekala jsem, že uvidím nějaký obličej služebné.

Ovšem to jsem se mýlila.

Srdce se mi rozbušilo, vzduch ztěžkl a já málem zapomněla dýchat. Několikrát jsem mrkala očima, protože jsem nechtěla uvěřit tomu, co jsem viděla.

"Henry, co tady děláš?" rozmáchla jsem se kolem sebe rukama.

"Jdu si pro tebe." Pokrčil rameny. On tam je doopravdy. Doopravdy přede mnou stojí.

"Jenže já s tebou nikam nepůjdu." Zakroutila jsem hlavou. Nechápala jsem ho. Kam bych s ním měla chodit? 

"Kde máš vůbec toho tvého miláčka? Myslel jsem, že ho potkám." Zeptal se hořce.

"Je v jeho hlavním sídle."

"Bez tebe? To se tedy divím." Ušklíbl se.

"Jak jistě víš, Henry, situace venku je poněkud špatná, díky tobě."

"Jestli myslíš to, co jsem ti tehdy řekl," začal si prohlížet dekorace na mém nočním stolku, "stále si za nimi stojím." Podíval se na mě.

"Běž pryč."

"Přišel jsem si pro tebe a nehodlám odejít s prázdnýma rukama."

"Proč? Řekla jsem ti, že odsud nehodlám odejít. Rozhodně ne s tebou."
"No ovšem, odešla by jsi jedině s Basfordem." Protočil očima. "Jde mi o tvoje bezpečí, takže jestli nechceš, aby tě tu někdo zabil, pojď se mnou."
"Tak zaprvé, jsem tady, protože mi Andres řekl, že tu budu v bezpečí. Za druhé, necítím k tobě takovou důvěru, abych se s tebou procházela po zámku, natož, abych s tebou odcházela někam kdoví kam."

"Kdokoli tady na zámku tě může chtít zabít. Jak jsi řekla, situace, kterou jsem nejspíš rozpoutal, znamená, že tu jsou dvě skupiny. Jedna, ta větší, která tě chce mrtvou a druhá, která tě chce na svou stranu, abys jim pomohla k Lordství."

"Jsem tady v bezpečí." Opakovala jsem.

"V hloubi duše víš, že nejsi." 

"Jsem!" vykřikla jsem. Neustále jsem se dívala do jeho očí. Nevěděla jsem, co se v nich skrývá. 

"Buď rozumná." Zakroutil hlavou. 

"Tak mi řekni, proč zrovna ty mi chceš pomoct?" dala jsem ruce v bok. "Jak mohu mít tu jistotu, že mě taky nechceš zabít? Ty sám jsi tohle celé přeci spustil, není to pravda?" 

"Já si myslím, že kdybych tě chtěl zabít, už bych to udělal. Nevedl bych tu s tebou tenhle rozhovor. Prostě bych přišel a zapíchl bych do tebe dýku." 

"Uvědomuješ si, že bych klidně mohla zavolat stráže a ty bys skončil ve vězení?" 

"Já vím, Lady. Jenomže ty mě máš ráda." Slovo Lady vyslovil hořce. Skoro ho snad  jen vyplivl z úst. 

"A tím jsi si jistý proč?" 

"Prostě to vím." Pokrčil rameny. Ale měl pravdu. Já ho mám ráda a neposlala bych ho nikdy do vězení. 

Přešla jsem k němu blíž. Byla jsem hodně blízko. Skoro jsme dýchali naše výdechy. 

"Henry, odejdi. Ty možná víš, že tě mám ráda, ale určitě taky víš, že tenhle rozhovor je k ničemu. Myslíš si, že s tebou odejdu kdoví kam? Jen tak, najednou, k začátku noci se ke mně vrhneš a řekneš, že mám jít s tebou, protože jsem v nebezpečí? Ty jsi opravdu tolik přesvědčen, že bych šla s tebou a opustila tak zároveň i toho, kdo mě potřebuje? Koho potřebuji já?" 

"Asi jsem byl hloupý, když jsem o tvém odchodu byl přesvědčen. Myslel jsem si, že máš svůj život víc ráda." 

"Já stejně brzo zemřu, Henry." Zašeptala jsem. Já zemřu a nic to nezmění. 

"Pokud jsi si tím tak jistá, měla by jsi si tedy život víc užívat. Měla by jsi hltat po každé sekundě tvého života. Každý jednou umře, Blau. Ale to není důvod se vzdát."

"Já se nevzdávám. Jen bojuji na jiném bojišti, než ty, chápeš? Neodejdu s tebou. Řekla jsem to a stále si za tím stojím." 

"Fajn. Ale nezapomeň, že jsem tě varoval. Chtěl jsem ti pomoct." Odstoupil ode mě. Naposled na mě pohleděl a pak se otočil. 

"Jak jsi se sem vlastně dostal?" napadlo mě. 

"Tví strážní jsou poněkud nedobří ve hlídání. Ale ty jsi v bezpečí." Cítila jsem, že se ušklíbl, ale neotáčel se. Odešel bez pozdravu stejně tak potichu, jako přišel. Ještě teď jsem se vzpamatovávala ještě vůbec z toho, že se tu Henry ocitl. Byl tu, aby mě varoval. Zakroutila jsem hlavou a přesunula se k posteli. Sice bylo něco kolem sedmé, ale únava na mě doslova padala. 

Sebrala jsem ze skříně nějaké převlečení a odešla do koupelny. Chtěla jsem se uvolnit horkou vodou, ale dnes ani ta nepomáhala. 

Byl tu živý a zdravý. 

Můj mozek nezvládal myslet na cokoli jiného, než na Henryho. Vždy, když jsem zavřela oči, spatřila jsem jeho obličej. Když jsem se pokoušela myslet na něco jiného, nešlo to. Pořád se mi v hlavě přehrávala vzpomínka, která se odehrála před pár minutami. 

-

Henry je tímhle oficiálně zpátky A! nebojte se :D Nebyl jen v téhle kapitole a pak zase pápá Henry, už se dlouho neuvidíme. Docela mě baví psát, když je tam on, takže čekejte, že ho po další zbytek knihy budete potkávat docela často :D

Jinak jsem moc ráda za všechny komentáře a hvězdičky v minulých kapitolách, moc si toho vážím a děkuji :))