Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 6

Celá natěšená jsem sbíhala schody, co nejrychleji jsem mohla. Auto, které jsem poslala pro Ellie by mělo dorazit každou minutou ke vstupu, který vede skrz zahradu, ve které se bude konat naše svatba. A ano, skrz zahradu, o které jsem tak dlouho nevěděla. 

"Kampak běžíš, miláčku?" zastihl mě Andres. Jeho rozlučka začala již před hodinou. Nevím, jak se mu podařilo vyjít ven ze spárů jeho kamarádů. 

"Ellie je tady!" odpověděla jsem kdo ví, jestli pravdivě a nepřestávala v běhu. Cestu do venkovní zahrady již dobře znám. Několikrát jsem tam již byla podívat se na prosklený stan, jak tomu já říkám. Ohromná místnost, ve které se bude provádět celá svatba. Hosté jsou uvnitř a ostatní lidé, kteří chtějí přijít se mohou dívat před zahradou na velké obrazovky, které budou svatbu, až do konce obřadu snímat. Tak nějak zní náš konečný rozsudek. 

Skoro se mi vytratilo z mysli, že venku panuje zimní období a tak jsem venku pobíhala jen v šatech. Byly sice dlouhé, ale i tak ke mně mráz pronikl. Mou cestu osvětlovaly jen lampy, které zdobily cestu každých sto metrů. 

Zastavila jsem se u otevřené brány, kterou hlídal jeden pár stráží. Nahlédla jsem ven a rozpoznala černé auto, ze kterého vystupovala ta milá dívka s hnědými vlasy a zelenými oči. Ellie. 

Jakmile se naše pohledy střetly, bylo v jejích očích poznat štěstí. Doširoka se usmála a přidala na rychlosti, aby byla blíže u mně. 

"Je to tu nádherné." Promluvila Ellie. 

"A to jsi ještě neviděla všechno." Usmála jsem se a vzala ji za ruku s pocitem bezpečí, že se ji nic nestane. 

"Naučila jsi se to ovládat?" všimla si ihned.

"Ne. Je to dlouhý příběh." Pomyslela jsem. Musela bych Ellie říct vše a na to ještě nejsem připravena. "Hlavní je, že je to už pryč." 

"To ano." Už jsem zmiňovala, že by se pro její úsměv dalo zabíjet? 

"Carol na nás už čeká nahoře v pokoji. Vyhnala mě asi v šest hodin, protože prý nesmím vidět, jaké jídlo, pití, filmy a všechno kolem toho se dnes bude na mé rozlučce podávat." 

"A jak se má tvůj budoucí manžel?" zasmála se, když jsme vstoupily dovnitř.

"Víš, vlastně, je dost velká možnost, že ho dnes nejspíš potkáš opilého," ušklíbla jsem se, "tak doufám, že pokud by se to stalo, zapomeneš na to. Jinak myslím, že se má dobře." 

"Je to tak překrásné!" rozpřáhla se rukama kolem sebe. Momentálně jsme vystoupaly poslední schod a nebude to trvat dlouho k mému pokoji. "Že mě budeš zvát na návštěvy častěji."
"To víš, že ano." Hlasitě jsem se zasmála, jakmile jsem spatřila její roztomilý obličej, který právě kvůli svému přání vytvořila.  

Aniž by nastalo mezi námi nějaké ticho, dostavily jsme se ke dveřím mého pokoje. Zaťukala jsem a na nic nečekala a vešla s Ellie dovnitř. 

Carol stála uprostřed pokoje a pečlivě dělila filmy na hromádky. Nechápu, co to je. 

"Carol?" vyrušila jsem ji z jejího přemýšlení. Ihned se otočila mým směrem a jakmile spatřila Ellie, usmála se. Automaticky k Ellie přešla a představila se. 

"Já jsem Ellie." usmála se kamarádka a Carol na to přikývla.

"Tak, co jsi nám připravila?" zeptala jsem se a rozhlédla se kolem. Vše vypadalo stejně, jen tu byly rozházené konfety, přibyla tu televize a malá lednička. 

"Mám tady několik druhů šampaňského, vyber si, které načneme jako první," povídala Carol při cestě k ledničce a nakonec jedno po druhém vyndala. "Popcorn, jednohubky, a samozřejmě spoustu filmů. Chtěla jsem to udělat o něco více jiné, ale splnila jsem tvé požadavky." Pokrčila rameny. 

Zadívala jsem se na šest lahví a nakonec jsem vybrala šampaňské s jahodovou příchutí, protože se mi k němu pojí zvláštní vzpomínka.

O TŘI A PŮL HODINY POZDĚJI

"Tohle je ale opravdu moje poslední sklenička, ano?" zasmála jsem se a nechala Carol, aby mi dolila. Měla jsem pocit, že ten romantický film, který právě běží ani nevnímáme. Ale za ty nejspíš tři hodiny, odhaduji, se Carol stihla opít. Což jsem ale dnes čekala od většiny. 

"Brbly, brbly. Bublinky tě nezabijou." Namítla a málem šampaňské vylila vedle sklenice na polštář. Ještě před chvílí tu probíhala polštářová bitva, dalo se to očekávat. Vyhrála Carol, což bylo nespravedlivé... když si vzpomenu na mou polštářovou bitvu s Andresem, bylo to nic, oproti tomu, co se zde odehrálo. 

Já mám štěstí, že piji pomalu, takže do mě toho nemůže Carol tolik naprat. Ellie se zřekla pití už skoro na začátku. Nemá šampaňské ráda, takže tu ona místo nás pije jen limonádu. 

"Děvčata," zívla si Carol, "musím si odskočit!" vstala a téměř naslepo se vydala do koupelny. Nebyla bych to já, kdybych téhle situace nevyužila.

"Ellie, potřebuji se tě zeptat..." má duše mi nedala. Musela  jsem to vědět.

"Ano?" otočila se ke  mně s úsměvem. "O co jde?"
"Chtěla jsem vědět... jak je na tom Henry." Jeho jméno jsem řekla více než potichu. Pořád mi na něm záleží. 

"Potom, co si vybral celu bez vody a jídla jsem se o něj bála. Přišel až o tři dny poté, co ho propustili," takže žije. Doufám. "Byl vyhladovělý a dehydratovaný, ale to se dalo čekat. Myslela jsem si, že vojáci lžou. Ale říkali pravdu, že si to Henry vybral opravdu dobrovolně. Nechápala jsem to. Teď už je v pořádku, ale hodně času tráví jinde, než doma. Je typické, že se nevrací na noc." 

"Neříkal něco o mně?" zabloudila jsem očima do prázdna. 

"Myslím, že se o tobě nezmínil. Proč?" 

"Jen tak." Vydechla jsem a pokusila se o úsměv.

"Holky! Jsem jako krtek!" zaslechla jsem Carol, jak nabourala do jedné ze zdí. Se zívnutím se svalila na zem. 

"Carol, myslím, že by jsi měla jít spát." Navrhla jsem a pomalu vstala. Připadalo mi, že mi chození dělá docela problém.

"Carol?" zatřásla jsem za její rameno. 

"Hm?" její oční víčka se pomalu zvedla, ale pak se sesunula zase zpět. "Doprovodím tě." Zatáhla jsem ji za ruku, aby vyskočila na nohy a poté si ji opřela o záda. 

"Hned jsem zpátky, Ellie!" řekla jsem přes rameno a namířila si to k pokoji pro hosty. Nebyl daleko. Vlastně jsem vlezla do nejbližšího. 

"Díky, supermane. Zachránil jsi mě." Zívla naposledy Carol, jakmile jsem ji položila na postel a poté se už myslím ponořila do hlubokého spánku. 

"Dobrou." Usmála jsem se pro sebe a vyšla ven. Až sem doléhal hluk z místnosti, kde se konala Andresova rozlučka. Nejspíš to ale byla hudba, která hrála na plný pecky. Co tam ti chlapi asi dělají? Pokroutila jsem nad tím hlavou a vešla do mé ložnice. 

"Taky bych už šla spát, mám-li být upřímná." Ozvala se Ellie.

"Určitě, doprovodím tě." Prohrábla jsem si vlasy a přikývla.

"Nejdřív ti ale pomůžu uklidit, ne? Nemůžu tě přeci nechat spát na posteli, kde se na tácech válí talíře, skleničky a někde tu jsou i prázdné sklenice šampaňského." 
"Budeš moc hodná." Usmála jsem se. Společně jsme se daly do uklízení. Připadá mi, že je únava snad nakažlivá. Já osobně se nemohu dočkat, až se ponořím do měkoučké matrace a zavřu oči. Až se konečně dostanu do říše snů. 

Další kapitola je tady! <3 Doufám, že se vám líbila a děkuju moc za všechny votes a komentáře :)<3 Doufám, že se vám tahle kapitola líbila stejně jako minulé <3