Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 2

Sluneční paprsky mě pošimraly po očích a já byla donucena otevřít oči. Mrzutě jsem se dokutálela na druhou stranu postele a doufala, že alespoň tam bude stín. Jenže jsem narazila do něčí hrudi. Sakra, tohle je přeci moje postel! Rozzuřeně jsem znovu otevřela oči a pohledem propalovala vetřelce. 

"Andresi, co tu děláš?" zamračila jsem se na něj a nepřestávala ho zkoumat. Rozcuchané hnědé vlasy a dokonalé tmavé oči mě mohly dostat na kolena. 

"Jsi roztomilá, když spíš a naštvaně se vzbudíš kvůli slunci." Zasmál se a stále udržoval oční kontakt mezi námi. 

"Hele, není to vtipný, jo?" stále jsem se mračila, ale nevydržela jsem to a musela se začít smát také. 

"Jak myslíš." Usmál se a pohladil mě po tváři. 

"Slíbil jsi mi vaření v kuchyni." Připomenula jsem mu a několikrát sladce zamrkala.

"Chceš tam teď hned v noční košili?" povytáhl obě obočí a ušklíbl se. 

"Samozřejmě, že se převlíknu." Vydechla jsem. "Ale naučíš mě nějakou dobrou snídani." Dotkla jsem se ukazováčkem jeho hrudi. 

"Tak fajn." Usmál se. Já se pomalu zvedla z postele a dobelhala se až ke skříni, která byla bohužel až na opačné straně pokoje. Otevřela jsem ji a začala pátrat po nějakém oblečení, které bych si na sebe dnes mohla vzít. Nakonec jsem si vybrala obyčejné krátké hnědé šaty. 

"Budeš tu pořád?" otočila jsem se na něj a zjistila, že se na mě celou dobu dívá z postele. 

"Už jdu." Dal ruce nad sebe a docela rychlými kroky odcházel. Celou cestu jsem ho pozorovala. Poté se mé zpomalené svaly daly do pohybu a já na sebe natáhla hnědé šaty. Trvalo mi asi tři minuty, než jsem našla místo, kde mám uložený hřeben. 

Nakonec jsem vklouzla do pohodlných lodiček a přešla ven na chodbu. Mám teď jít k Andresovi, nebo čekat tady? Pokrčila jsem sama pro sebe rameny a přemístila se před dveře jeho ložnice, kde jsem se rozhodla čekat. Vtrhnout tam by podle mě nebylo vhodné. 

Zrovna ve chvíli, když Andres vyšel jsem si prohrábla vlasy. To čekání mě nudilo a tak se mé tělo opřelo o zeď za mnou. 

"Byla jsi rychlá." Usmál se.

"Vždyť už se nemůžu dočkat." Opětovala jsem mu úsměv. Andres je nyní oblečený jen do trička a obyčejných tepláků. Nikdy jsem ho tak neviděla, ale musím konstatovat, že mu to nesmírně sluší. 

×××

Ani nevím jak jsme se vlastně ocitli v kuchyni. Ale po cestě jsem se od Andrese dozvěděla, v celém sídle se nachází více kuchyní. Několik je pro služebnictvo a tahle jedna, ve které jsme je pouze pro něj. 

"Nikdy bych si nemyslela, že je vaření tvůj koníček." Zakývala jsem hlavou, když jsem stála na prahu kuchyně. 

"Už tomu tak bude." Pokrčil rameny a přešel ke kuchyňské lince a z šuplíků začal vytahovat ven různé věci. 

"Takže..." porozhlédla jsem se po kuchyni, "které jídlo je můj začátek?" brouzdala jsem po každém nábytku zde a nakonec můj okruh ukončila u Andrese. 

"Co takhle mít k snídani čokoládový pudink s malinami?" přešel ke mně tak blízko, že jsem na sobě cítila jeho dech. 

"To bych brala." Usmála jsem se a věnovala Andresovi malou pusu. Pak jsem jako profesionál přešla ke sporáku a začala mačkat v podstatě cokoli, co mi zrovna přišlo vhodné.

"Počkej, počkej!" ozval se Andres. "Zkoušet, ale nerozbíjet." Vynuloval všechna čísla, která na digitálním displeji naskákala. "Jsem momentálně tvůj učitel, ano?" podíval se na mě a já sladce přikývla. 

"Jak tedy na pudink?" povytáhla jsem obočí a nasadila tázavý pohled. On přešel k ledničce a podal mi z ní mléko.

"Nalij do hrnce půl litru mléka." Přikázal mi, ale já se pozastavila nad mírou půl litru. 

"Kolik-"
"Jo, promiň." Zavřel ledničku a přiběhl ke mně. Z dalšího šuplíku vyndal nějaký průhledný džbán, kde byly značené různé míry. 

"Děkuju." Poděkovala jsem a nalila do toho půl litru mléka, které pak následně přišlo do hrnce.

"Teď musíme chvíli počkat," přikývla jsem, "až začne mléko bublat, tak ta přisypeme čokoládový prášek," podal mi malý sáček, na kterém byl obrázek hotového pudinku. Vypadal lákavě. 

"Koho vlastně," zapřemýšlela jsem, "koho chceš pozvat na svatbu? Totiž, já nemám moc... vlastně nikoho, koho bych mohla pozvat." Pokrčila jsem rameny a zadívala se do jeho očí.

"Protože jsem Lord, mám povinnost pozvat někoho z Úřadů a prvních pár minut při obřadu je svatba přístupná i všem občanům, co chtějí přijít. Pak už je to ale jenom na nás. Jestli po obřadu bude naše svatba stále přístupná všem nebo se změní v soukromou jen pro některé hosty." 

"To zní dobře." Přikývla jsem a všimla si, že mléko již začala bublat. Zaujatě jsem sledovala každou vytvářející se bublinku, jak nakonec praskne. Jsou jako lidé. Aniž bych se Andrese ptala, otevřela jsem pytlík a vysypala hnědý prášek do mléka. 

"A teď budeme míchat tak dlouho, dokud pudink neztuhne." Začal míchat, ale já po něm práci nakonec převzala. Vaření pudinku není zase tak těžké. 

"Kdy ji uskutečníme?" zadívala jsem se do jeho očí odhodlaná se jich už nikdy nepustit. 

"Který den v týdnu máš nejraději?" přiblížil se ke mně.

"Asi neděli. Je to takový uklidňující den..." pokrčila jsem rameny.

"Tak co tedy příští týden v neděli?"

"To mi vyhovuje." Usmála jsem a přistoupila k němu. Byli jsme jako sardinky, ale v jeho přítomnosti mi to nevadilo. A přišlo to znovu. Mé ruce se objevily na jeho ramenou a ty jeho na mích bocích. Jako bychom se právě připravovali k tanci, ale místo toho jsme se znovu políbili.

"Neměli bychom spíše hlídat ten pudink?" poznamenala jsem potichu, když jsem koutkem oka zahlédla lžíci, která se potápí do tuhé hmoty. 

"Už bude hotový." Odpověděl a vypnul sporák. "Vyndej prosím misky, jsou ve skříňce támhle," ukázal prstem za sebe, když šel k ledničce pro maliny. Vyhledala jsem skříňku a následně z ní vyndala dvě bílé misky. 

Když jsem přešla zpět k hrnci s pudinkem, Andres už měl konzervu s maliny otevřenou vedle sebe a čekal pouze na mě.

"A je to všechno," dopověděl, když naléval do každé misky pudink. "Dozdobit si to člověk může, jak chce." Naházel do misek esteticky maliny a já stále nedokázala uvěřit tomu, jak dokonalé to je. Už se nemůžu více než dočkat, až se do toho pustím.

"Tak děkuji učiteli." Usmála jsem se sladce a přijmula od něj lžičku. 

"Dobrou chuť." Usmál se a nabral z misky pudink, který však mířil do mých úst.

"To krmení tě nikdy nepřestane bavit, že ne?" ušklíbla jsem se. 

"Myslím, že už ne." Zasmál se.

-

Woah, tak vařili pudink :D Co na to říkáte? A co si myslíte ohledně svatby? :)