Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 10

Hned na začátku chci říct, že máte tady v médiích účes Blau, jelikož jsem ho nebyla schopná jakkoli popsat :D

Spala jsem. Ale bylo to asi poprvé, co bylo mé probuzení opravdu příjemné. Probudila jsem se do nového a překrásného dne. Dneska je svatba. 

Carol už dávno pobíhala v mém pokoji, docela dost vystresovaná, že nic nestíháme. Nemohla jsem se tomu nesmát. 

Momentálně jsem seděla před kosmetickým stolem a Carol mi připravovala, dle ní, účes století. Šaty jsem měla již oblečené na sobě a stále se udivovala nad jejich krásou. Mohla bych se na ně dívat několik dní vkuse a neomrzelo by mě to. 

"Je to škoda, že jsi sirotek." Posmutněla Carol nad mým falešným původem. Ano, pro ni a všechny ostatní jsem sirotek. Stejně tak, jako Andres. 

"Jsou i horší věci." Usmála jsem se, i když to nejspíš v tuhle chvíli nebylo vhodné.

"To máš pravdu." Přikývla. 

"Vdávala jsi se někdy?" zeptala jsem se. 

"Byla jsem vdaná, ale nakonec jsem se rozhodla pro život jako single." Zasmála se.

"A jaká byla vaše svatba?" usmála jsem se. 

"Mnohem menší a skromnější, než ta vaše." Usmála se na oplátku i ona. "Je to hotové." Ozvala se a popošla ode mně o pár kroků dozadu. 

"Je to úžasné." Zasmála jsem se a prohlížela si ze všech možných stran můj účes. Vypadal opravdu dokonale. 

"Jsem ráda, že se ti líbí." Prohlížela si mně se sladkým úsměvem. 

"Kolik je hodin?" 
"Na to by jsi se mně neměla ptát, jelikož ti už teď můžu říct, že nestíháme a," vytáhla z kapsy své mini-hodinky a ihned nato se zděsila, "a je za patnáct minut jedenáct, takže vlastně bych měla na svatbě už být a ty," ukázala na mě, "přijď tak za pět minut." Usmála se a odešla. Jelikož nemám otce a každého jiného, kdo by mě mohl doprovodit jsem odmítla, budu pochodovat sama. 

Srdce mi tlouklo rychleji, než kdy jindy. Div ze mě nevyskočilo a neschovalo se do nejbližšího koutu. Nehorázně jsem se těšila, ale bála zároveň. 

V hlavě jsem si odpočítávala každou sekundu, ale vždy mě něco přerušilo, takže jsem mé počítání nakonec vzdala. Na pět minut jsem se vykašlala a prostě jsem se vydala k odchodu. Jelikož byli všichni, nebo, teda alespoň většina z těch, kteří v sídle přebývají na svatbě, nepotkala jsem při mé cestě ani nohu. 

K mému cíli jsem se přibližovala rychleji, než bych očekávala. Chladem jsem naštěstí šla jen opravdu krátkou dobu, než jsem se objevila před obří prosklenou místností. Dveře se samy otevřely a já mohla vstoupit dovnitř. S prvním krokem všichni utichli. Několik set párů očí mě pozorovalo. Několik tisíc. Momentálně mě snímaly kamery, které vysílaly signál až k obrazovkám, které jsou připevněny před vchodem do zahrady. Tam stojí několik tisíců poddaných, kteří venku mrznou jen proto, aby viděli kousíček obřadu. 

Jakmile jsem spatřila Andrese v tom černém obleku, který mu, jako vždy, padl, doširoka jsem se usmála a možná i přidala na kroku. Mým svědkem byla Ellie, kdo jiný? A z Andresovy strany, nemám tušení, kdo to je. 

Konečně jsme stáli vedle sebe a začali poslouchat knězova slova. 

"Já Blau Blackwood, odevzdávám se tobě Andresi Dextere Basforde a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu, ať mi pomáhá Bůh."