Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 4

Včera jsem si vybrala šaty a boty. Do svatby zbývá už jen pět dní. Říkám si, že normální lidé by všechny věci měli zcela jistě vybrány, ale konec konců, mi přeci nejme normální. Jediné, co už máme ujasněné je místo a jaký typ svatby to vlastně bude. Nerozhodli jsme se pro nic moc přepychového, protože se to celé bude dít venku, před sídlem. Ano, to, že je tady ještě další zahrada jsem se dozvěděla teprve nedávno. A kvůli zimě, která venku panuje nám tam právě nějací dělníci dostavují prosklený stan, nebo jak bych tu místnost mohla popsat...

Přesně si nepamatuji všechny ty lidské označení, ale myslím, že Andres říkal něco o prosinci. Polovina prosince, myslím.

"Blau?" ozval se Andresův jemný hlas. Otočila jsem se k němu, protože mě vyrušil z mé, nyní každodenní uklidňující činnosti - hledění z okna na všechny pode mnou.

"Co se děje?" zeptala jsem se, jakmile jsem spatřila jeho starostlivý obličej.

"Jen jsem se ti přišel omluvit. Totiž, že s tebou nemůžu trávit tolik času a musí mě zastoupit Carol."
"To nic. Myslím, že být Lord není úplně nejjednodušší." Pokrčila jsem rameny.

"Ale na výběr doplňků s tebou dnes půjdu," usmál se a já také. Je pravda, že jsem s Andresem trávila spíše jen večeře a občas i snídaně. Tam jsme museli prodiskutovat všechno. Což mi bylo samozřejmě líto, ale chápu, že i on má určité povinnosti a nemůže tu pro mě být dvacet čtyři hodin denně.

"To je skvělé. Jen se připrav na užvaněnou Carol." Zasmála jsem se. Ano, Carol je milá, ale nezastihla jsem ji ve chvíli, kdy by mlčela a nijak se nevyjádřila. Sice ji znám jen jeden den, avšak i ten byl dost.

"Když tam budeš ty, určitě to zvládnu." Ušklíbnul se a nenápadně se ke mně přiblížil.

"Vyrážíme za pár minut." Přisunula jsem se i já.

"A?"
"A na mužský nečekáme." Ušklíbla jsem se a dotkla jeho hrudi.

"Ty a Carol jste tedy velmi nedočkavé?" zasmál se.

"Velmi." Přikývnula jsem. "Tak aby jsme se ti neztratily."
"Tebe si najdu vždycky."

"O tom nepochybuji." Tak blízko. Tak moc blízko. Srdce ze mě málem vyletělo. Mé pocity se nedokázaly rozhodnout, když jsem se přibližovala k jeho rtům. Byla jsem zmatená, ale nechápala proč. Jen teď na tu malinkou chvíli jsem dokázala vypnout můj stres a pokusit se o uvolnění.

××

"Takže modrá a bílá?" zopakovala jsem, když jsme vstupovali v obchodě s dekoracemi do oddělení, které přímo neslo název svatby.

"Já myslel, že růžová." Zesmutněl Andres a vytvořil tak roztomilý obličej, který jsem u něj ještě nikdy neviděla. Protočila jsem nad tím oči a dvě vybrané barvy si odsouhlasila sama.

"Každou čtvrtou židli dáme do prostřed stolu modrou růži." Navrhla jsem.

"Aby tam bylo místo na jídlo." Strachoval se Andres.

"Bude. Nebo, aby tam těch růží nebylo moc, stačí klidně jen každá desátá židle." Pokrčila jsem rameny.

"Kolik tam bude hostů?" zeptala se asi po osmdesáté Carol, i když nebyla jediná, která si to velké číslo nemohla zapamatovat.

"Oznámených ze strany lidu, kteří tam budou na obřad je dva miliony tři sta dvacet osm tisíc. Ti ovšem budou jen venku, hledět do obrazovek, které budou snímat svatbu. U jídla bude tedy jen kruh pozvaných." Zodpověděl za mě Andres.

"To je?" otočila se k němu Carol.

"To je sto padesát."
"Takže sto padesát lidí plus vy dva."
"Ano."

"To stačí každá desátá růže." Přikývla Carol.

"Páni, tuhle dekoraci tam také můžeme dát," ukázala jsem na zvláštní kuličky, které se skládaly z proutků kovu.

"Zapíšu si to." Carol pohotovostně vyndala elektronický zápisník a naťukala tam jméno produktu. My totiž jen vybíráme, přímo to koupí a rozvrhne služebnictvo. Původně jsme měli vybírat jen z katalogů, ale byla jsem to já, která rozhodla, že se na zboží zajdeme podívat přímo osobně. Na lidi, kteří se nám klaní už jsem si zvykla. I když každému říkám, ať to nedělá, je mi to houby platné.

"Stoly, židle, všechen nábytek už je koupený?" otočila se směrem k Andresovi, který přikývnul. Říkal mi, že ohledně nábytku se nic kupovat nemusí. Prý ho má víc než dost a všechen se bude hodit. No, teď jen, aby všechny stoly vypadaly stejně.

Celý obchod jsme prošli během chvilky a myslím, že Carol popsala alespoň dvě stránky. Ihned, co jsem vyšla ven mě objal ledový vzduch. Otřásla jsem se zimou. Příště si budu muset vzít silnější kabát.

"Je ti zima?" zeptal se Andres a v tu stejnou chvíli mě chytil za ruku. Sevřela jsem jí, jak nejlépe jsem mohla, protože ta jeho byla na rozdíl od mé teplá.

"Docela ano." Odpověděla jsem popravdě. Netrvalo to dlouho a Andres si mě přitáhl k sobě. Nevím, kde v sobě tolik tepla bere, že z něj přímo vyzařuje, ale být k němu přitulená jsem si moc užívala.

"Rozlučku se svobodou budete mít rozděleně, že ano?" podívala se na nás Carol.

"Rozlučku se svobodou?" zamračila jsem se, protože jsem tento zvyk nejspíš moc nepostřehla. Vlastně, já nikdy neviděla žádnou lidskou svatbu. A andělé se nevdávají.

"Myslím, že ano. Tedy, pokud mi to povoluješ." Usmál se Andres a naklonil se ke mně.

"Pokud nevyvedeš nějakou blbost, tak samozřejmě, že ano."

"Blau, souhlasíš se zítřkem?" zeptala se mě Carol. Nejdřív mi musí vysvětlit, co se na takové rozlučce dělá.

"Klidně." Pokrčila jsem rameny a přikývla.

O pár kroků později už jsme narazili na naše auto, do kterého jsme nastoupili. Říkají tomu limuzína. Štěstí ve mě začalo proudit, jakmile jsem usedla na pohodlnou měkkou sedačku a pocítila větřík tepla z topení. Do deseti minut budeme doma. Doma. Odkdy jsem si tomu tak začala říkat? Je to zvláštní. Opřela jsem si hlavu o okénko a koutkem oka pozorovala dění na ulici. Někteří lidé procházeli kolem, jako by nic a jiní začali křičet štěstím, že vidí vůz Lorda a ukazovat na nás. I kdybych mávat chtěla, nemůžu, protože, jak mi Andres vysvětloval, na každém okně je ochranná fólie, která lidem zvenčí nedovoluje pohledět dovnitř.

"Chceš se vyspat?" zeptal se Andresův hlas, když zaregistroval, že se mi zavírají víčka.

"Ne, to je v pohodě." Narovnala jsem se a usmála.

"Možná je toho na tebe teď, moc, ale jsem si jistý, že s Carol zažiješ rozlučku, která ti otevře oči." Usmál se.

"Tím si jsem naprosto jistá. Takovou párty ještě nikdo nezažil." Připojila se do konverzace i Carol.

"Mě stačí i něco menšího, než párty." Podotkla jsem.

"Dobře. Tak pozveme jen nějaké tvé kamarádky a-" kamarádky. Jistě. Carol přeci neví, že jsem Padlý anděl. Ona neví, že žádné kamarádky nemám.

"Já nemám kamarádky." Skočila jsem jí do řeči.

"Aha." Vypadalo to, jako by Carol nahodila posmutnělý výraz. Mě to nepřijde zase tak moc smutné. Měla jsem kamaráda, ale ten... je dávno pouhou vzpomínkou. Když jsem u Henryho, moc mi chybí Ellie. Vlastně, nevím, kdo jsem v jejích očích teď já, ale pamatuji si ji jako tu nejmilejší osobu na světe, která by byla štěstím bez sebe, kdyby... no ovšem, Ellie!
"Vlastně jednu mám." Doširoka jsem se usmála a měla jsem pocit, že právě teď ze mě vyzařuje stejně tolik štěstí, jako vždy z Carol.

-

Budee rozlučka! <33 páni, málem jsem na ni zapomněla :DD Máte se na co těšit, protože Andres něco provede... no nic, nebudu vám vyzrazovat děj, že jo :D