Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 9

"Budeš potřebovat příjmení," procházel si Andres, již v obleku, nějaké papíry. "Každý má v zemi příjmení a ty ne. Kvůli svatbě tu bude hodně dokumentace a myslím, že by jim přišlo divné, že žádné příjmení nemáš." Pokrčil rameny a podíval se na mě. 

"A z čeho se takové příjmení skládá?" zeptala jsem se a pohodlně se usadila do měkkého křesla. 

"Je to v podstatě jedno." Znovu pokrčil rameny a nepřestával navazovat oční kontakt. 

"Tak, co třeba... Blackwood?" napadlo mě jako první.

"Blau Blackwood?" zasmál se Andres.

"Je na tom něco špatně?" zasmála jsem se také, aniž bych věděla proč. 

"Ne, není." Usmál se a zapsal si něco do jednoho z několika papírů, které se povalovaly na jeho stole.

"Je to zítra." Připomenula jsem. Dny začaly podivně rychle utíkat. Ale, co bylo hezké bylo to, že se Andres všechny ty dny snažil věnovat jen mě. Hodně času jsme strávili jen v pyžamu a vlastně mi to vůbec nevadilo. Bylo to úžasné.

"Já vím. Uvidím tě až na obřadu." 

"Já tebe taky." Sám od sebe se mi na obličeji objevil úsměv. Pomalu jsem vstala z křesla a protáhla se. 

"Z Blau Blackwood se stane Blau Basford." Vstal i on a přešel pár nepatrných kroků ke mně. Nemohla jsem se přestat usmívat. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem momentálně opravdu veselou náladu. 

"Co kdybych přichystala večeři?" zasmála jsem se.

"To abych šel raději s tebou." Lehce se usmál a přejel mi rukou po tváři. 

×××

K večeři jsme měli pizzu. Vlastně pořád jí jíme. Tedy, už jenom já. Kdybych měla porovnat přípravu pizzy a pudinku, asi každý uhádne, co se mi zdá jednodušší. Ovšem, ani u mně nevíte. Podpálila jsem kastrol. 

"Jsem dost napjatá." Přiznala jsem se a ukousla další kousek pizzy. 

"To jsme oba." Usmál se. 

"Budeme to muset dělat častěji," ukázala jsem na kousek pizzy v mé ruce a následně si ho celý strčila do úst.

"Jak si přeješ." Nahodil ten nejhezčí úsměv dob. Já vážně nechápu, jak to dělá. Je to přeci padlý anděl. Jako já.

"Půjdu si umýt ruce." Víc mastné než dneska jsem je snad neměla. Opatrně jsem se odebrala z postele a přešla do koupelny. Dveře byly naštěstí už otevřené, takže jsem nic neupatlala. 

Pomalu jsem otevřela kohoutek a užívala si kapičky vody, které smývaly nečistotu z mých prstů. Skoro jsem se u toho smála, protože mé štěstí přerůstalo hranic. 

Jakmile jsem však vzala ručník, abych se do něj utřela, štěstí spadlo, vlastně, dlouhou dobu padalo, dokud nenarazilo na samotné dno. Měla jsem pocit, že se právě propadnu do země. Skoro jsem zapomněla mluvit. Jen jsem stála na místě a dívala se na ručník, na kterém se uprostřed vytvořila tenká vrstva ledu. Zatím se nerozrůstala, ale byla tam. Viděla jsem ji. 

"A-andresi?" zavolala jsem, ale nepřestávala hledět na ručník, který jsem strachem odhodila na zem. 

"Co se děje?" přiběhl ke mně téměř v tom samém okamžiku. 

Hluboce jsem se nadechla. "Podívej se na ten ručník," hlesla jsem a ukázala k němu. Nedokázala jsem se na něj dívat, takže jsem se musela otočit a opřít o zeď, která oddělovala koupelnu s ložnicí. 

"Co je s ním?" nechápal. Copak to nevidí? Moje prokletí...

"Uprostřed," máchla jsem rukou kolem sebe. "Je tam kus ledu." S posledními slovy mi už hlas ubíral na síle a téměř jsem je zašeptala. 

"Nic tam není." Odpověděl klidně. 

Otočila jsem se k němu a s udivením hleděla na ručník, který stále ležel na zemi. Andres měl pravdu. Nic tam nebylo. 

"To-já-viděla jsem to. Byl tam led. Doopravdy." Nahlédla jsem Andresovi do očí a pak zpět na ručník. Andres se k němu opatrně sehnul a vrátil ho na původní místo.

"Nejspíš se ti něco zdálo. Jsi přepracovaná." Odpověděl klidně a objal mě.

"Nejspíš máš pravdu." A i kdyby ne, chci tomu věřit. Chci věřit, že se žádné prokletí nevrátilo a byla to jen halucinace. Prosím.

"Půjdeme si lehnout, co ty nato?" podíval se na mě a já bez přemýšlení přikývla. I kdyby to byla jen představa, pořád jsem z ní v šoku. Já jsem to viděla. 

Pomalu jsme společně došli k posteli, kde jsem se nakonec usadila. Měla bych spát. Měla bych se alespoň pokusit. Ne. Ne, dokud si nedám horkou sprchu. 

"Nejdřív se osprchuji, ano?" pokusila jsem se o úsměv, ale počítám, že z toho vyšel akorát nepovedený úšklebek. 

"Počkám tu na tebe."
"Jdi spát," navrhla jsem, "zítra nás čeká velký den," tentokrát se mi snad ten úsměv povedl, "musíme se připravit."
"Jsi si jistá, že už tu nikoho nechceš?" vypadal, že si o mně dělá opravdu starosti. 

"Ano," promasírovala jsem si spánky, "vykoupu se a pak jdu hned spát." Jen doufám, že usnu. Protože se na zítřek nehorázně těším. 

"Tak tedy, dobrou noc," dal mi pusu na čelo a následně odešel. Já se přemístila do koupelny a pouze doufala, že bude všechno v pořádku. Je možné, že mi ve sprše pár slz ukáplo, ale kdo by to ve vodě poznal? 

-

Kratší kapitola, ale docela... rozhodná, nebo jak to napsat :D 

Normálně bych se zeptala, jestli si myslíte, že to byl jen přelud, nebo se její prokletí opravdu vrací, ale.. už to víte z popisu knihy :D:/:) Já prostě neumím napsat popis bez spoilerů..