Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 25

Společně jsme se vraceli zpět k útočišti. Povídání s tichem se tak nějak pravidelně střídali. Teď, když Henry věděl, že jsem Padlý anděl mě připadalo zvláštní. Bylo to něco nového, na co jsem nebyla zvyklá.

Chození po žebřících mi nesmírně, kvůli mé ruce, vadilo, ale chápala jsem, že výtah by tu nebyl možný. Snažila jsem se lézt jen pomocí jedné ruky a tu druhou nechat volně ve vzduchu. Samozřejmě, že se mi to moc, vlastně, vůbec nedařilo, takže jsem se nahoru dostala asi až po půl hodině místo pěti minut.

"Nešlo by dnes požádat o horkou koupel?" zeptala jsem se, jakmile jsem se konečně dostala nahoru.

"Zařídím to." Usmál se, stejně, jako vždycky.

"Děkuju." Usmála jsem se na oplátku i já. Oba jsme zašli do našich pokojů a já si užila další příval tepla. Na teplou koupel jsem už měla chuť několik dní, ale nebyla jsem si nikdy jista, zda je ta pravá chvíle. Teď už to vím, protože mi nic neudělá větší potěšení, než ze sebe všechno nechat vypařit.

Ozvalo se krátké zaťukání a poté dovnitř vešla žena s kbelíkem plné vody. Je to tu jako ve středověku. Byla to ta žena, která včera na jejich poradě promluvila o smrti mého manžela. Možná bych ji měla děkovat, protože je možné, že bych se to jinak dříve, než po Andresově smrti nedozvěděla.

Prošla kolem mě bez pozdravu a nalila vodu do vany. Celou dobu jsem ji pozorovala, nejspíš proto, že byla to nejzajímavější v této místnosti.

"Chtěla jste tu koupel, ne?" podívala se na mě a dala ruce v bok. Z jejího hlasu šla slyšet arogantnost.

"Ano. Děkuju."

"Ještě se tu párkrát s tou vodou zastavím." Prošla kolem mě směrem ke dveřím. "Ale měla by jste děkovat spíš Henrymu." Vypařila se, ale do minuty byla s plným kýblem zase zpátky. "Protože já bych tohle dobrovolně nedělala." Dokončila svou větu.

"Proč?"

"Tak zaprvé," napřímila se a podívala se mi do očí, "docela jste mi nesympatická tou vaší mocí, nedůvěřuju vám. Za druhé, ráda bych vás zabila. Kvůli tomu prvnímu bodu. A kdybyste byla mrtvá, nemusela bych vám sem nosit vodu." Prohodila.

"A proč jste mě tedy ještě nezabila?" zeptala jsem se.

"Protože mám Henryho ráda. Všichni tady v týhle skupině jsme skoro jako bratři a sestry. Kdybych vás zabila, nejenže bych Henryho zranila, ale zároveň by dal i on zabít mě. A tak moc mi o váš život zase nejde."

"Děkuju."

"Nemáte za co. A opovažte se v té vodě zůstat pět minut," ukázala na vanu, "nenosila jsem sem tu vodu pro nic za nic."

"Mám v plánu spíš půl hodiny."

"To je lepší." Přikývla a odešla. Zůstala jsem v místnosti sama a tak jsem se pustila do mé dlouho očekávané koupele.

Jakmile jsem se celá do vody ponořila, zavřela jsem oči. Chtěla jsem tam jen tak ležet a o ničem nepřemýšlet. O ničem se nestrachovat. Užívala jsem si teplo, které naráželo na mou pokožku. Ruce se mi chvěly napětím. Cítila jsem, jak z nich vychází mráz, ale nic jsem nezmrazila. Jenom, že ze mě nevychází teplo jako z každého jiného, já jsem plná zimy. Zima je má aura, zima je mé srdce, zima je celý můj život. Já jsem zima už od mého Padnutí.

×××

Pomalu jsem vstala a osušila se. Stála jsem v rohu místnosti jen s omotaným ručníkem kolem sebe. Opřela jsem se o zeď a nadechla se. Mám všechno pod kontrolou.

Po místnosti se znovu rozezněl zvuk klepání. Proč mě zrovna teď musí někdo obtěžovat?

"Hned!" vykřikla jsem a přešla k mým šatům. Bylo pro mě zvláštní, snad i divné, že jsem v jedněch šatech tolik dní. Ale co se dá dělat.

Nazula jsem na bosé nohy boty a odhodlala se otevřít neznámému hostu.

"Nevyrušil jsem tě z-"

"To je v pořádku." Ovšem, že mám pořád mokré vlasy. Měla bych si je obvázat ručníkem, ale vlastně se mi do toho vůbec nechce.

"Donesl jsem ti dárek."

"Henry!" ušklíbla jsem se a zavřela za ním dveře.

"Co se děje?" otočil se ke mně.

"Neměl bys mi nosit dárky." Zakroutila jsem hlavou.

"Jsou vánoce."

"To je jedno. Já ti nemám co dát. Jen po tobě pořád něco požaduji."

"A možná, dala bys mi něco, něco, po čem už dlouho toužím?" zeptal se jemně.

"A co to je?" usmála jsem se. "Doufám, že se ti nezalíbily moje šaty."

"Přinesl jsem ti další." Škodolibě se usmál.

"Ukaž." Usmála jsem se podruhé a přeběhla k němu. Podal mi krabici, byla modrá, převázaná stříbrnou mašlí. Otevřela jsem je a vykoukly na mě krásné, modré šaty.

"Vyzkoušíš si je?" zeptal se.

"Samozřejmě. Moc se mi líbí." Vyhledala jsem převlékací stěnu, která se tu nevím kdy ani jak vzala. Šaty byly dlouhé, s překrásné látky a s jedním ramínkem, které šlo od pasu vzhůru směrem doleva. Bylo tvořeno z ornamentů, které se skládaly z blyštivých kamenů.

Vyšla jsem k němu a usmála se. Nevěděla jsem, jak na mě vypadaly, protože tu nikde nebylo zrcadlo, ale seděly mi. Nevěděla jsem, kde vzal Henry mou velikost.

"Musely být drahé."

"Stály mě všechno, co jsem vydělal na trhu, ale stálo to za to, ne?"

"Moc se mi líbí, Henry."

"To jsem rád."

"A jaký dárek jsi chtěl ty?" zeptala jsem se a skoro k němu dotančila.

"Přeju si ho už dlouho."

"Hm?"

"Jen mi slib, že se nebudeš zlobit. Opravdu."

"Nebudu. Proč bych se měla zlobit kvůli dárku?" zakroutila jsem s úsměvem hlavou. A pak, pak přišel jeho dárek. Tedy, můj dárek pro něj. Aniž bych si to uvědomovala, Henry mě políbil. Políbil mě a já ho nechala. Nejsem příšerná manželka? Jenže, mě to nevadilo. Nevěděla jsem, v čem to je, proč to tak je, ale jeho polibky jsem oplácela. Možná tu z toho už blázním. Nebo si to namlouvám. Já nevím.

"Já nemůžu, Henry." Odtrhla jsem se od něj a sklopila oči na zem.

"Já vím, že jsi vdaná."

"To jsem."

"Nezlobíš se?"

"Ne." Ano. Nevím. Henry mi kdysi řekl, že mě miluje. Pamatuji si to. Jenom jsem si nemyslela, že mě dokázal milovat přes to všechno, co jsem provedla. Vždycky mě miloval. A já si toho nevšímala.

-

○ Šaty Blau, které od Henryho dostala jsou v médiích :)

○ Co říkáte na to, že Blau svým způsobem Andrese podvedla? Jste rádi, že Henry Blau políbil, nebo ne? Jsem ráda za všechny vaše názory a teorie :)