Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 24

Nový den. Nové šance. Nové bolesti. Nové štěstí. Dnes je jejich slavný den, Vánoce. Sněhu od včerejška moc nepřibylo, ale stále by se to dalo označovat za krásnou vánoční atmosféru. Ale i přes to všechno tady stále zuří revoluce a o život může přijít každý, kdo si nebude dávat dostatečný pozor.

Henry vešel do místnosti a přímo z něj šťastná nálada vyzařovala. Nevěděla jsem, jestli je to vánocemi, nebo tím, že provedl něco, co by se mi možná nemuselo líbit.

"Jak ti je?" zeptal se.

"Zvenčí dobře, zevnitř ani tak moc ne."

"Chci ti něco ukázat."

"Předpokládám, že podle tvého kabátu v ruce je to venku, co?"

"Jo." Hodil mi kabát a já ho naštěstí chytla. Byl normální, dalo by se říct obyčejný, ale uvnitř byl příjemně teplý.

"A smím se zeptat, o co přesně se jedná?" ptala jsem se, když jsme vycházeli ven.

"Jsou vánoce, je to přeci den překvapení." Já pro tebe taky jedno překvapení mám, Henry.

"Fajn." Usmála jsem se.

×××

Henry mě dovedl do jedné části lesa, o které jsem neměla do před chvíle tušení, v čem je zvláštní. Vypadala v podstatě, jako každá jiná. Spoustu jehličnanů, malá vrstva sněhu a sluneční paprsky.

Pak ale vykoukl jeden malý jelen, který se schovával za stromem. Pozoroval nás stejně tak pozorně, jako já jeho. Aniž by Henry něco řekl, přešel k němu.

"Nazdar, Zlatíčko." Pozdravil Henry jelena a podrbal ho za ušima.

"Ty jsi dal tomu jelenovi jméno?"

"V téhle části lesa jich žije hodně a není těžké je nepotkat. A tenhle malý rošťák za mnou chodí často." Pokrčil rameny. Přešla jsem k němu. Byl roztomilý, dospívající mládě. Už jsem k němu natahovala ruku, jenže on ucukl. Já po chvíli taky. Nemůžu ho pohladit. Nemůžu to riskovat.

"Cítí ze mě nebezpečí." Povzdechla jsem a Henry se na mě soucitně podíval.

"Já myslím, že jsi ten nejméně nebezpečný člověk."

"To se pleteš." Zakroutila jsem hlavou. "Aniž bych chtěla, mé prokletí se může spustit. Můžu cokoli zmrazit."

"No tak," povzbudil mě, "žila jsi s tím celý život, ne? Tak to zvládneš. Všechno jde přeci ovládat, ne?" Žiju s tím pár měsíců. Už jsem vlastně i byla mrtvá.

"Henry, musím ti něco důležitého říct." Vydechla jsem. On si to zaslouží vědět. Měl by vědět, kdo jsem.

"Jsem jedno ucho."

"Možná se ti to bude zdát zvláštní, divné a co já vím co ještě. Ale prostě to tak je." Sklopila jsem zrak na zem a pak zpět k němu. Přikývl. Nadechla jsem se a spustila.

"Jsem Padlý anděl, Henry." A tak to všechno začalo. Mluvila jsem o tom, jak jsem se dostala k Andresovi. Jak mě nejdřív využil k moci, jak jen on ovšem byl ten, který byl mému prokletí imunní. To, že i on je Padlý jsem vynechat nemohla. Ať se to Andresovi líbí víc, nebo míň, nechci mít před Henrym už žádná další tajemství, protože tíží víc, než cokoli jiného. Řekla jsem mu, jak jsem mému prokletí podlehla, jak jsem se stala ledovou sochou ale Andresova láska mě přivedla zpět k životu, jak mé prokletí na chvíli zmizelo a proto jsem na svatbě nic nezmrazila, jak se ale postupně vrací zpět a já nejspíš znovu zemřu. Řekla jsem mu všechno. Od začátku až do teď. Nevynechala jsem nic. Byl do toho teď zasvěcený stejně tak, jako Andres.

"Vy oba jste Padlí andělé." Zakroutil hlavou.

"Možná toho na tebe bylo moc, ale tohle všechno bylo to, co jsem se ti tak dlouhou dobu měla pokusit říct."

"A ty zemřeš, protože jediná možnost jak se zbavit tvého prokletí je ta, že se znovu staneš Andělem."

"Přesně tak."

"Pane Bože, Blau," promasíroval si spánky, "měla jsi mi to všechno říct už dřív. Měla jsi..."

"A já teď čelím obavě, každý den, každý den je tu ta možnost, že zničeho nic zmrazím všechno. Každého. Cokoli. Chápeš, že když jsi Padlý anděl, tvůj život nemá smysl. Můžeš ho hledat jak chceš, můžeš se pokoušet vidět jen světlo, jenže pak vždycky přijde temnota a zahalí tvé krásné představy."

"Omlouvám se, Blau."

"Za co?" zamrkala jsem. Najednou jsem cítila ten příjemný pocit, už jsem před ním nemusela nic skrývat.

"Osočil jsem tě z toho, že to umíš ovládat na jeho povel." Zakroutil hlavou.

"To je v pořádku. Já - nevěděla jsem, jak bych ti to měla říct. Vlastně tě obdivuju, Henry. Jsi ke mně pořád tak strašně moc hodný i přes tohle všechno."

"Sakra a Basford byl taky anděl!" bouchl pěstí do stromu. "Ale i tak stejně nechápu, jak sis ho mohla vzít. Z lásky."

"Já asi taky ne." Láska je podivná. Ale Andrese miluju, vím, že se tomu říká láska. Já vím, že bez něj jsem ztracená. Bez života.

Z dalšího křoví se vynořila srnka. Opravdu je těžké tu na ně nenarazit. Podívala jsem se na Henryho, jehož zrak směřoval na místo mě neznámé. Asi přemýšlel. O všem. Jenže, já si jsem vědoma toho, že pravděpodobně Andrese neuvidím, že i přesto, že ho nebude chtít zabít Henryho skupina, jsou tu i jiné, které se po něm s radostí vrhnou.

"Henry, můžu, můžu tě obejmout?" zeptala jsem se a tím ho vytrhla z jeho přemýšlení.

Přikývl a přešel blíž ke mně. Objala jsem ho, co nejvíc jsem mohla. Potřebovala jsem to. Potřebovala jsem nějakou podporu, protože jsem momentálně viděla jen to černé. Stáli jsme tam spolu, v nějaké části lesa, objímající se. Na chvíli jsem zavřela oči a přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdybych nebyla Padlý anděl, ale normální člověk. Jaké by to bylo, kdybych mohla žít bez prokletí. Kdybych mohla být stále šťastná.

-

Henry + Blau jsou znovu sblíženi. Já nevím, jak vám, ale připadá mi, že se Blau na nikoho nedokáže hněvat dlouho :D A co si o těchto dvou (Henry + Blau) myslíte? :)