Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 14

"Ale já doopravdy neumím plavat!" pokřikla jsem na Andrese u bazénu. Byl obrovský, snad ještě větší, než můj a Andresův pokoj dohromady. Alespoň mě na bosá chodidla hřály kachličky a voda má být prý vyhřívaná také.

"Naučím tě to!" odpověděl mi již nejspíš po desáté.

Stála jsem v jednodílných plavkách na okraji bazénu s pohledem nevím-nevím. Z plavek jsem měla samozřejmě, jako vždy na výběr. Tyhle byly černé, vepředu trochu vrásčité a já jsem jim nedokázala odolat.

"Tak pojď," zvolal znovu Andres, ale tentokrát se ke mně přiblížil tak, že by mě klidně dokázal chytit za nohy.

"Jsi si jistý, že se neutopím?"
"Samozřejmě," zasmál se, ovšem jeho odpověď mě moc nepřesvědčila, "navíc, podlaha bazénu postupně klesá. Myslím, že nejsi zase tak malá, takže dosáhneš na zem."

Já jsem se ovšem stále neměla. Pouze jsem se posadila a pokusila se nohami dotknout vody. Byla opravdu teplá. Ovšem, tohle byla pro Andrese příležitost. Obmotal své ruce kolem mého pasu a aniž by mi řekl, co má v úmyslu, shodil mě do vody.

Ocitla jsem se na malou chvilku pod vodou. Po vynoření mi nebylo zrovna příjemně, s vodou v nose, očích a možná i ústech.

"Tohle si odskáčeš," ukázala jsem na něj. Voda mi sahala po prsa. Jistě, tohle je možná dobré útočiště v bazénu, ale Andres mě určitě nenechá jen na jednom místě.

"Podívej se na mě," řekl a v tu samou chvíli začal ve vodě plavat. Moc jsem jeho pohyby nechápala. Ruce se od sebe oddalovaly a zase přibližovaly. Vlastně tvořily před sebou takové velké kruhy. A nohy dělaly to samé.

Nemusí to být zase tak těžké.

Zkusila jsem to také. Kruhy před sebou, kruhy za sebou. Nejdřív jsem padala do vody, vlastně, na každý pokus jsem několikrát do vody spadla a občas se i ponořila, ovšem asi na miliontý pokus se mi to podařilo a já úspěšně, avšak pomalu plavala k Andresovi.

"Vidíš, zvládla jsi prsa!"
"Prsa?" obočí mi jistě vyskočilo nahoru.

"Tomuhle stylu plavání se říká prsa."
"To je výstižné.

Přikývl a ztratil se pod vodou. Do toho jsem se zatím neodvážila. Plavu jen na hladině a jsem ráda, že vůbec plavu.

V tu chvíli mě ovšem něco chytilo za nohu a stáhlo pod hladinu. Ani jsem nestihla zalapat po dechu. Oči se mi pod vodou otevřely a pokusily se najít nejbližší únik ven.

Kolem mě právě proplaval Andres a cože, on mi zamával.

"Andresi, přísahám, že tohle si odskáčeš." Vypadlo ze mě, jakmile jsem byla zase nahoře.

"Opravdu?" vynořil se těsně u mně. Opřeli jsme se o naše čela a hleděli si do očí. Zajímalo by mě, jestli on propadá těm mým tolik, jako já těm jeho. Téměř se schylovalo k polibku.

"Jsou to líbánky, nezapomeň," zasmál se a opravdu mě políbil. Bylo to krásné. Nemohla jsem od jeho očí odtrhnout zrak. Tmavě modrá, jako čistý oceán. V jeho očích jsem nikdy nedokázala plavat, vždycky jsem se potápěla.

"Budu si to pamatovat." Odpověděla jsem s úsměvem a políbila ho nazpět. Znovu mě přepadl pocit chladu. Což bylo to, co mi tuhle překrásnou chvíli začalo kazit. Rozhlédla jsem se kolem sebe a několikrát zamrkala. Nechtěla jsem uvěřit mým očím.

"Andresi, musím pryč. Hned," vypadlo ze mě a pokusila jsem se od něj odtrhnout. Jeho ruka mě však stále držela.

"Co se děje?" zeptal se se smutkem v očích.

"Podívej se pořádně." Vydechla jsem a rozeběhla jsem pryč. Kolem místa, kde jsem před chvílí stála se rozepínal led. Pronásledoval mě. Celá cesta, kterou jsem proplavala-proběžela byla za mnou zledovatělá.

Se stresem, který mě momentálně pronásledoval také jsem se vyškrábala na kachličky, pryč z bazénu. Celá udýchaná jsem se usadila do rohu místnosti. Měla jsem štěstí, že se mé mrazení na pevnině zastavilo. Nedokázala jsem se podívat směrem k bazénu. Nemohla jsem spatřit škodu, která tam po mě zůstala.

"Blau," uslyšela jsem Andresův hlas a následně jsem ucítila i jeho ruku, která se mě pokusila obejmout.

"Je to zlé?" podívala jsem se na něj a pokoušela se odolat touze pohledět na bazén.

"Není," pohladil mě, "je to jenom tenká vrstva na povrchu. Hned to zase roztaje."

"Do večera se ani nehnu." Promluvila jsem potichu. Myslela jsem to doopravdy vážně, ale po chvíli mi došlo, že nemohu jít k té ženě jen v plavkách.

"Nic se nestalo, Blau. Podívej," ukázal na bazén, "už to taje." Podívala jsem se tím směrem, kterým ukazoval a usoudila, že měl pravdu. Tenká vrstva ledu křupala a praskala, někde už byly obrovské díry.

"Můžu to tu celé zničit. Z ničeho nic." Kývala jsem hlavou ze strany na stranu.

"Dnes večer za ní zajdeme. Pak bude všechno už v pořádku, neboj." Řekl a pomohl mi vstát. Nepatrně jsem přikývla.

Večer se všechno vyřeší. Ona mi pomůže a já budu moct dál klidně žít.

Prošli jsme do šatny, kde jsem již měla přichystané nové šaty. Jsou obyčejné, ale i tak překrásné. Normálně bych se z nich radovala, ale teď jsou dveře k radosti zamčené a já nemohu najít klíč. Strach ho přede mnou schoval a nehodlá mi prozradit, kam.

Šatna byla rozdělena zdí uprostřed na dvě části - jedna, kde jsem se měla převléct já a ta druhá byla pro Andrese. Zdi byly vymalovány na krémově bílou a zdobil je pár obrazů. Na každé stěně dva.

Podlaha byla ovšem také z kachliček, jako u bazénu. Příjemně hřály a já si to chtěla užít. Dokud můžu vnímat teplo.

Již oblečená do černých šatů jsem se posadila do kožené pohovky. Chtěla bych tu jen tak sedět a zapomenout. Což se ovšem nestalo.

Pozorovala jsem obraz naproti mě. Byla to nějaká žena, asi v Andresově věku. Byla překrásně upravená. Černé lokny ji padaly k ramenům a tmavě zelené oči na mě hleděly. Byl to jen obraz, ale přesto dívka na něm vypadala jako živá. Navíc mi někoho připomínala. Jako bych ji už viděla.

"Můžeme jít?" vyrušil mě Andres.

"Kdo to je?" ukázala jsem na obraz ženy.

"Byla to bývalá Lady. Lorda, který zde pobýval přede mnou."
"Je hezká."
"Zemřela."
"Ty jsi ji znal?" nepřestávala jsem se na obraz dívat. Téměř mě hypnotizoval.

"Ano. Jednou jsem se s ní potkal. Pro poddané znamenala hodně. Rozhodl jsem se, že tady ten obraz nechám. Na její památku."

"Jak zemřela?"
"Uhořela."
"To je strašné."
"V sídle na západě země vypukl požár. Doteď nikdo neví, z jakého důvodu. Zemřela před třemi roky."

"Smutné."
"To ano. Ale teď bychom neměli myslet na smutné věci," chytil mě za ruku, "jen na ty šťastné."

Přikývla jsem a společně jsme se vydali pryč. Stejně ve mě vrtal zvláštní pocit. Já tu dívku znám.

-

Led v bazéně :o Původně měli čarodějku navštívit už v této kapitole, ale nakonec se mi to nějak prodloužilo a.. místo ní je tu záhadná dívka :D Co si o ní myslíte? Zná ji Blau, nebo si to jen myslí?

A myslíte, že v příští kapitole budou dobré zprávy?

(v médiích jsou plavky Blau)