Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 7

"Dobrou noc." Opětovala jsem Ellie úsměv a vrátila se do pokoje. Už byl dokonale uklizený, tedy, spíš všechno nepatřičné se skrylo v ledničce a kolem ní, ale jinak bych se mohla nazvat profesionálním uklízečem. 

Představa, že si musím dát ještě sprchu mě děsila, ale stála jsem si za ní. Bude jen rychlá a teplá. Vzala jsem noční košili do rukou a rychle zamířila do koupelny. Bude rychlá. Jen tahle myšlenka mi proudí v hlavě. 

Svlékla jsem se a skočila do vany. Netrvalo to dlouho a už na mě padaly teplé kapky vody. Miluju tenhle pocit. Jak se díky vám mění osud každé kapičky. Jste pro ně bohem. Jenže voda nebyla tak hlučná, aby přehlušila hluk, který byl stále silnější. Jediné, co mi zbývalo, bylo doufat, že usnu. Protože jsme se s Andresem dohodli, že ani jeden z nás nebude narušovat rozlučku toho druhého. 

Usušila jsem se a navlékla na sebe košilku. Zrovna tahle patřila mezi mé nejoblíbenější. Dlouhá asi po kolena, celá bílá, s krajkovými raménky. Do postele jsem doslova vběhla. Nemohla jsem se dočkat teplých peřin v kombinaci s pohodlnou matrací. 

×××

Zvuk šoupajících se bot se přibližoval. Dveře se otevřely. Prudce jsem otevřela oči. Kdo to ke mně jde? Téměř jsem zpanikařila. Vlastně, doopravdy jsem hodně zpanikařila. Co, když mě jde zabít? Možná jsem paranoidní, ale nějakou zbraň potřebuji. Pro jistotu. Rozhlížela jsem se nenápadně kolem sebe a nakonec se rozhodla, že ta nejlepší zbraň, která v mém okolí je je polštář. 

1, 2, 3. Nádech, výdech. 

Rychle jsem vzala polštář, otočila se a připravila ho odhodit na toho, který právě vstoupil do mé ložnice. 

"Andresi, co tu děláš?" zavrtěla jsem hlavou a odložila polštář na původní místo.

"Na to se chci zeptat tebe," ukázal na mě. "Co děláš v mé ložnici?" zavrtěl hlavou. 

"Tohle je moje ložnice." Vydechla jsem. 

"Někdo se chce hádat. Vrrr." Zavrčel a pokusil se předvést tygra, který na mě má v úmyslu skočit. 

"Jsi opilý." Protočila jsem oči a došla k němu. "Odvedu tě do tvojí postele." 

"Proč máš na sobě koberec?" nechápavě  zavrtěl hlavou. "Sundej si ho, je to divné. Nikdo nenosí koberec." Zasmál se a pokusil se sundat jedno raménko mých šatů.

"Andresi, přestaň." Napomenula jsem ho klidným hlasem, ale i přesto jsem ho musela přes ruku, kterou mě chtěl svléknout plácnout. 

"Au," zamračil se a začal si hladit ruku, která ode mě dostala ránu. "Zlá!" ukázal na mě s přivřenýma očima. 

"Sakra Andresi, pohni se. Jsi narušitel klidu a já chci spát!" zatáhla jsem ho za ruku s cílem, že ho odvedu do jeho ložnice, jenže on se nepohnul ani o píď. 

"Mě se líbí tady." Protestoval. 

"Doufala jsem, že se tohle nestane." Protočila jsem oči. Doufala jsem, že se neopije. Je přeci Lord... 

"Co? Tohle?" zeptal se a ihned nato si mě přitáhl k sobě. Než jsem stihla protestovat, políbil mě. Začal mě zuřivě líbat. Cítila jsem, jak alkohol proudil do mých úst. Vzhledem k tomu, že jsem byla přiopitá tak mi to ani moc nevadilo. 

"Andresi," odtáhla jsem se a pohleděla jsem do jeho tváře. "Musíš jít spát." 

"Nechci." Ušklíbl se. 

"Potřebuješ to teď nejvíc," zatáhla jsem ho znovu za ruku, ale on stále stál na místě. Něco si začal brblat, až mi připadalo, že je to jiným jazykem a pomalými kroky se přemístil k jednomu z několika prázdných rámů, které mi po ložnici vysely. Ještě jsem si nestihla vybrat žádné obrazy.

"Proč se v tom zrcadle nevidím?" zakroutil hlavou a vypadalo to, že bude každou chvílí brečet.

"Není to zrcadlo." Vydechla jsem. 

"Je to tu... strašidelné." Zatřásl s sebou a přešel ke mně. "Och a nevidělas tu někde mojí ponožku?" zeptal se a ukázal na jednou ze svých nohou, kde mu chyběla ponožka.

"Neviděla." Protočila jsem oči a připadalo mi, že ho snad nikdy ke spánku nedonutím. 

"To je škoda. Utekla přede mnou a já nevím, kam běžela." Pokrčil rameny a hned nato pokusil se vyjít ven, jenomže asi třikrát narazil do zdi vedle východu. 

"Pojď," vzala jsem ho za ruku a pro sebe se pousmála, když mě opravdu následoval a neprotestoval. Jen jsem měla pocit, že nám cesta trvala delší dobu, než bych předpokládala. Ujistila jsem se, že správně došel do postele a pak se vydala k odchodu.

"Stejně nechápu, proč jsem musel do tvé ložnice."
"Tohle je tvoje ložnice." Otočila jsem se na patách, abych se mohla pokusit o oční kontakt.

"Ale kdepak. Já vím, že ta moje je hezčí."
"O té mé jsi říkal, že je strašidelná."

"Protože ta tvoje není tak hezká jako moje. A dokonce je i strašidelná." Rozesmál se. 

"Dobrou noc." Zakroutila jsem hlavou, ale než jsem se stihla otočit, znovu se ozval jeho hlas.

"Zůstaň tu se mnou. Prosím." 
"Bojíš se snad?" ušklíbla jsem se.

"Toho pavouka, který ti leze na hlavě." Zasmál se.

"Mě žádný pavouk po hlavě neleze." Řekla jsem rozhodně, ale i přesto jsem si rukou po vlasech přejela.

"Zůstaneš tu?"
"To záleží na tom, jestli mě konečně necháš spát." Usmála jsem se. 

"Tak pojď," vstal a namířil si to ke mně. 

"Nemáš tam pod peřinou schovaný nějaký alkohol, že ne? Ráda bych se vyspala do růžova." 

"Nemám." Ušklíbl se a než bych stihla něco protestovat, přehodil si mě přes záda.

"Co to děláš?!" bouchala jsem mu zuřivě do zad, ale jemu to evidentně nic nedělalo.

"Hmm, nevypadalas, že bys šla dobrovolně." Zasmál se a v tu chvíli jsem přistála na pohodlné matraci. 

"Tak tedy dobrou." Zamračila jsem se a celá se překryla peřinou. 

Najednou jsem ucítila, že si vedle mě Andres pomalu lehl a hned nato ze mě prudce sundal peřinu. 

"A-N-D-R-E-S-I!" Vyhláskovala jsem jeho jméno a bohužel nebyla silnější než on, takže jsem se ocitla bez peřiny. 

Jenže nebylo by to nejspíš jeho opilé já, kdyby nepřichystal něco, co mě dokáže naštvat. Totiž mě začal příšerně lechtat. Skoro jsem se nestíhala smát. 

"Jsi lechtivá!" zasmál se a v tu stejnou chvíli se mu na obličeji objevil ďábelský úsměv. 

"Přestaň!" dokázala jsem v záchvatech smíchu říct alespoň jedno smysluplné slovo. 

"A co když ne?" smál se se mnou.

"Tak už tu nezůstanu ani minutu," zasmála jsem se a pokusila se vymanit od jeho rukou, které mě stále lechtaly. Už jsem se nohama skoro dotýkala země, jenže si mně zase přitáhl k sobě. Ležela jsem v jeho náručí. 

"Spíš?" zeptala jsem se po minutě. Nic nedělal, jen mě svíral v objetí a já na sobě cítila jeho pravidelný dech.

"Ne." 

"V tom případě dobrou." Ušklíbla jsem se a zavřela oči.

"Ty už jsi unavená?" udivil se.

"Říkala jsem ti to celou dobu," odpověděla jsem mu potichu. Opravdu jsem teď toužila jen po spánku.

"Tak tedy, dobrou." Zašeptal mi do ucha a následně mě políbil na krk. Lehce jsem se usmála a užívala si mé padání do říše snů. 

-

Opilý Andres na scéně! :D Za pár kapitol je už svatba aaaa.. taky se těšíte tolik, jako já? :D