Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 18

Uvelebila jsem se do postele a užívala si pohodlí. Měkký polštář se skoro začal stávat mou drogou. Už jsem se pomalu zbavovala neustálého myšlení na pouze Henryho, ale na něj se nedá nikdy zapomenout.

×××

"Je strašně krásná." Nebyla jsem si jistá, kdo to je. Chtěla jsem otevřít oči, ale bála jsem se.

"Téměř andělská. Bude mi ji líto." Promluvil druhý. Oba to byli muži, jejich hlasy byly hrubé a neměla jsem ponětí, jestli jsem je někdy už slyšela.

"Ovšem nebezpečná." Podotkl první.

"Jsi si jistý, že spí?"
"Samozřejmě. A kdyby ne, co by se stalo? Tohle jsou její poslední minuty života."

"Máš nějaké poslední přání, krásko?" zasmál se. Srdce mi bušilo až v krku. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nevěděla jsem, čím bych se měla bránit. Pak jsem ale ucítila, jak jemný čepel dýky jezdí po mém krku. Nedělá mi rány, neotevírá mi kůži, jen mě hladí.

"Dobrou noc, Lady."

A najednou jsem otevřela oči. Nemohla jsem se nechat zabít. I když možná prožívám doopravdy mé poslední minuty života.

"Ty jsi vzhůru." Zasmál se muž, který držel dýku. Byl to velitel rytířů, kteří mě měli hlídat. Jednou jsem ho viděla na chodbě. A toho druhého neznám.

Ovšem to, že jsem vzhůru ho nijak nezastavilo. Vrhal se s dýkou ke mně. Nevěděla jsem, co dělám, ale pokoušela jsem se dostat ze zajetí peřin.

Vzala jsem polštář do rukou a hodila ho po veliteli. Utíkala jsem ke dveřím a zběsile jsem začala lomcovat klikou, když jsem zjistila, že je zamčeno. Otočila jsem se a spatřila, jak ke mně oba s úšklebky běží. Sáhla jsem po nejbližším předmětu a hodila ho po nich. Byla to nějaká keramická ozdoba, která se po dopadu na zem roztříštila na několik kousků. Poznamenáno: neumím házet přesně. Hodila jsem úplně vedle tak, že by se mi oba mohli začít smát. Ale bylo mi to jedno, házela jsem po nich všechno, co se mi dostalo do ruky.

K čemu? Můžu nad nimi snad vyhrát tak, že po nich budu házet předměty?

Přibližovali se opravdu rychle a já neměla sebemenší šanci. Byla jsem zahnána do rohu, odkud nebylo možného úniku.

Muž ke mně natáhl dýku. Znovu si hrál. Hladil mě s ní po krku.

"Poslední přání?" Zazubil se.

"Nechte mě být. Nic jsem vám nedělala!"

"Slyšíš to?" zasmál se a otočil se na toho druhého, který momentálně sloužil, jako někdo, kdo by mě měl zadržet, kdybych se vymanila z velitelova sevření. "Ona chce pustit."

"Budu vás chodit strašit až dokud se nezblázníte." Řekla jsem.

"Budeš krásný duch."

"Nikdy." Bylo to bláznovství, ale pokusila jsem se z jeho sevření vymanit. Pokoušela jsem se znovu utéct, i když jsem nevěděla kam.

"To se nedělá." Zakroutil hlavou a znovu mě upevnil ke zdi. Pak jsem cítila jsem, jak se ostrý konec zaryl do mé ruky. Cítila jsem, jak mi probodl žílu a jak se z mé ruky line krev. Nemohla bych popsat, jak moc jsem vyděšená byla. A jak jsem si uvědomovala, že měl Henry pravdu. Ještě tuhle noc mě byl varovat. Kdybych ho poslechla, mohla jsem být živá.

Bolest, která mi pulzovala v ruce mi ovšem nezabraňovala bojovat. Já bojuji. Dýchala jsem zrychleně a aniž bych si to uvědomovala, aniž bych něco přikazovala, začal se po zdi rozlézat led.

Velitel se lekl a ustoupil o krok dozadu. Led byl najednou všude. Rozlézal se po zdi a po podlaze. Ladnými kroky tančil po místnosti. Viděla jsem v jejich očích zděšení.

"Já svoje úkoly plním." Prolomil ticho velitel, zatímco jeho poskok se snažil utéct. Ježe nebyl moc rychlý. Místností zazněl jeho křik, jelikož se do něj vpíjel led. Také jsem to zažila. Ta bolest se nikdy nedá unést.

Se slzami na krajíčku jsem stále stála přilepená ke zdi. Pozorovala jsem, co se tady děje. Najednou ovšem se ruka velitele zvedla a odhodila dýku směrem ke mně. Mířila mi na srdce, věděla jsem to. Velitele se však můj led začal také dotýkat. Ale on neječel. Neprojevoval žádnou bolest.

Nestačila jsem dýce nijak uhnout. Letěla moc rychle. Byla moc blízko. Před místo, kam měla doletět jsem nastavila ruku. Vykřikla jsem. Se slzami v očích jsem se podívala na svou ruku. Dýka ji propíchla. Byla to ta, do které mě velitel zranil. Uprostřed mé dlaně byla hromada krve.

"Budu tě strašit dokud se nezblázníš." Řekl svá poslední slova, dokud jeho ledová socha nedopadla na zem. Hlasitě jsem dýchala. Celý můj pokoj byl pokrytý ledem, přičemž má ruka byla propíchnutá. Křičela jsem a brečela. Byla jsem tu zamčená. Kam sakra ukryli klíč? Potřebovala jsem odsud. Potřebovala jsem hodně věcí, jenomže všechny se skrývaly za zamčenými dveřmi.

I kdybych klíč našla, byl by mi k ničemu. Byl by zmrzlý. Stejně, jako jsou dveře od mé momentální ložnice.

"Pomoc!" vydechla jsem. Došly mi hlasivky. Nemohla jsem ječet. Pulzovala ve mě bolest z ruky. Chtěla bych bouchat na dveře, ale bylo by to k ničemu. Jen bych měla bolest v obou rukách.

Z druhé strany jsem ovšem nakonec uslyšela hlas. Byla jsem si jistá, že je to má pokojná. Slíbila, že přivede někoho, kdo může vyrazit dveře. A tak jsem čekala. Neuběhlo ani pět minut a začaly se ozývat rány. Jedna. Druhá. Třetí.

BUM.

Dveře se vyklopily na zem a rozdrtily tak ledovou sochu poskoka.

"Co se stalo?" vběhla sem jedna ze služek. Přeběhla přímo ke mně.

"Není vám nic?" ptala se druhá. Společně s nimi tu byli dva rytíři. Nedokázala jsem mluvit. Pokusila jsem se zvednout ruku, která byla probodnutá.

"Pane Bože!" zakryla si ústa žena. "Potřebujete doktora!" zvolala a já přikývla. Společně jsme vyšli ven. Byla jsem ráda, že jsem venku.

"Budete chtít, abych napsala vašemu manželovi?" zeptala se v průběhu cesty k nejbližšímu křeslu.

"Ano, prosím." Přikývla jsem. To, že znovu uvidím Andrese mě těšilo. Jen kdyby to nemuselo být takhle. Jen kdybychom byli šťastný pár, který nemá žádné překážky.

-

Tak nějak jsem si celé tohle plánovala v průběhu psaní, takže ta ruka je docela improvizace :DD Snad mě neukamenujete o.o

V příští kapitole se zase vrátí Andres <3