Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 29

Věděla jsem, že tu nemůžu jen tak sedět. Nemohu tu pouze vzlykat nad Andresovou smrtí. Slíbila jsem něco. Sama sobě.

Opatrně jsem vstala a pohleděla na ledovou sochu za mnou. Zabila jsem ho. Výčitky svědomí si ponesu až do konce života, ale musím být silná. Já musím dokončit to, co se má stát. Nechám to demokracii, jak chtěl Henry. Očistím Andresovo jméno. Nevěděla jsem, kudy se dostanu k sídlu. Nevěděla jsem, jak je to odsud daleko, ani jsem nevěděla, kde jsem.

Byla jsem donucena znovu bloudit lesem. Rozhodla jsem se, že se navrátím zpátky k Henryho skrýši. Tam, kam přišlo několik vojáků, aby to zničilo. Chci vědět, jestli Henry žije. Jestli jsem je neztratila oba.

Běžela jsem. Utíkala jsem, co nejrychleji jsem mohla, abych se k Henrymu dostala, co nejdřív. Doufala jsem, věřila jsem, že je naživu.

×××

Kolikrát jsem dnes běhala? Dnešek byl ten nejvýznamnější den v mém životě nejen kvůli tomu, že jsem si poprvé zaběhala a to několikrát. Dnes jsem se shledala s Andresem a zároveň ho viděla umřít. Snad mi Andělé odpustí všechno, čeho se tu hodlám dopustit. Kvůli Andresovi jsem schopna cokoli.

Zastavila jsem se a před křovím, kousek od mého nedávného útočiště, které bylo rozsekané na kousky. Pořád tam pobíhali nějací lidé, ale všichni z nich naši nepřátelé. Nikde jsem tam nespatřila Henryho.

Vydala jsem se kupředu. Ať už tam naleznu Henryho živého, či mrtvého, musím tam vkročit. Pomalými kroky jsem se přibližovala, když mě ovšem někdo chytil za paži. Otočila jsem se k němu, a jakmile jsem spatřila Henryho tvář, oddechla jsem si.

"Jsi naživu." Usmála jsem se.

"Můžeš mi říct, co tady děláš?" odtáhl mě zpět, do hlubší části lesa. "Nemělas být už za horama s Andresem?"

"On je mrtvý."

"Cože?" vykulil na mě oči. Všimla jsem si, že mu krvácí ruka.

"Bolí to?" nechci se o Andresově smrti bavit. Ale mé odvedení od tématu Henryho nepřesvědčilo. Krátce se podíval na svou ruku a pak zakroutil hlavou, že ne.

"Jak se to stalo?"

"Já..." zavřela jsem oči. Jenže jsem viděla Andresův zmrazený obličej, místo tmy, proto jsem je rychle zase otevřela. "Zmrazila jsem ho." Pokračovala jsem.

"Ale vždyť Padlý je imunní vůči všem ostatním prokletím."

"Ano. Jenže mé prokletí se rozrostlo, ze mě měla být ledová socha taky. Říkala jsem Andresovi ať uteče, ale on..." v tu chvíli se mi podlomil hlas. Nemohla jsem dál pokračovat.

"Chtěl zemřít s tebou." Dopověděl za mě Henry.

"Musím dokončit to, co je tu rozdělané." 

"Vždyť ani neumíš své prokletí ovládat! Jak to chceš udělat?" 

"Jsem odhodlaná." 

"Asi tě nemá cenu přemlouvat, co?" 

"Určitě ne." 

"V tom případě, Vaše veličenstvo, jak vám mohu pomoci?" 

"Dostat mě zpátky do sídla." 

"Vaše přání je mi rozkazem." 

"Jak se tam dostaneme nejrychleji?" 

"Soudě toho, že tě všude hledají a kdoví, co s tebou mají v plánu bude nejlepší, když se podzemní chodbou vrátíme ke mně domů a odtamtud půjdeme pěšky." 

"To beru." Přikývla se a vydala se směrem k podzemní chodbě. 

"Počkej," znovu mě chytil za ruku, "je to na opačnou stranu." 

"Jasně. Já vím." Ušklíbla jsem se a otočila. 

"Nemám tu světlo, takže-" 

"Se budeme držet za ruce. Jo, nevadí mi to." Přerušila jsem ho a zastavila na místě, protože jsem si totálně nebyla jistá, zda jdu správně. 

"Chtěl jsem říct, že se budeš muset snažit nezakopnout, ale jo, držet se můžeme taky."

"Kde přesně to je?" 

"Dva kroky." Obešel mě a začal ze země vyndávat umělou trávu. Vyskytl se mi pohled na žebřík, po kterém jsem, co nejrychleji jsem mohla, slezla dolů. 

Tma tu byla ještě větší, než jsem si představovala. Pravda byla taková, že bych sotva rozeznala, kde je zeď a kudy vede cesta. Počkala jsem na Henryho, který na zem seskočil asi ze čtvrtého schůdku. 

"Vidíš?" zeptal se mě. Poté, co za sebou zaklopil umělou trávu jsem nedokázala rozeznat totálně nic. 

"Ne." Zakroutila jsem hlavou. 

"Povedu tě." 

"Dobře." Natáhla jsem k němu ruku, tedy tam, kde by podle mě mohl být a on ji chytil. Tak něžně, jako bych se mu měla hned rozpadnout v náručí. Jeho dotek byl tak hladký, jako by se dotýkal oblázku. Pevně jsem jeho dlaň stiskla a nechala se vést. Měla jsem možnost, nejspíš takovou půl hodinu, přemýšlet o všem, co se stalo. Byla to půl hodina podivného bezpečí. To, že je Andres mrtvý mě dostávalo nejvíc ale nepoddávala jsem se tomu. Ta stará Blau by byla nejspíš stále v slzách u Andrese a byla by rozhodnutá u něj ihned umrznout. Jenže, jeho smrt mě podivným způsobem změnila a odhodlala. 

×××

Konečně jsme se ocitli v Henryho domě. Poznávala jsem místnost, ze které jsme asi před týdnem a kousek odešli. Nic se tu nezměnilo. Pustila jsem Henryho ruku, ovšem on tu mou stále držel. Podívala jsem se na něj ve stejný moment, jako on na mě. Pustil mě. 

"Půjdeme ještě dnes?" 

"Venku už je tma." Zakroutil hlavou. "Je sice hodně pravděpodobné, že se vrhnou i sem, ke mně, ale pořád je to lepší, než se toulat po tmě ve městě a mít nemožnost klidného spánku v sídle."

"Myslím, že ten spánek bude neklidný i tady." Pokrčila jsem rameny a otřásla se zimou. V téhle části domu se snad vůbec netopilo. 

"Dojdu ti dolů pro deku." Podíval se na mě. Celý den jsem byla jen v šatech, vlastně, od té doby, co jsem zahodila kabát půjčený od Henryho, protože bylo moc těžké se s ním pohybovat. 

"Půjdu s tebou." Promluvila jsem a přidala se k němu. 

Procházela jsem známou chodbou, známými schody, nakonec až do známé kuchyně. Co by se tu také mělo měnit? Ellie tu nebyla. 

Henry přes mě přehodil deku, která doteď ležela na jedné z židlí. Přitulila jsem se k ní, co nejlépe jsem uměla. 

"Dáš si čaj?" 

"Určitě." Měla jsem pocit, že by mě mohl čaj očistit, vytvořit uvnitř mě klid, smýt z mého srdce všechen strach, bolest a nesprávné emoce. Jenže, tenhle pocit byl mylný. Čaj na něco takového nestačí. To, co jsem udělala se jen tak smýt nedá. Nedá se to zapomenout. Všechno vždy začíná tak nevinně. Všechno má důvod. Svou tmavou a světlou stránku. Jen já si nejsem jistá, kterou stranu využívám. 

-

○ Další kapitola za námi, doufám, že se vám knížka stále líbí a jsem jako vždy zvědavá na vaše názory :)