Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 5

Auto právě zastavilo před domkem, který je ve vlastnictví Ellie a Henryho. Carol si mezitím vyměnila místo s Andresem, aby byla blíže ke mně a povyprávěla mi všechny možné tradice týkající se svateb a hlavně mi popsala rozlučku, která se má konat zítra. Ze začátku povídala něco o striptérovi, ale to jsem ji samozřejmě hned zakázala. Chci mít jen klidnou rozlučku s těmi nejbližšími. Což je momentálně Ellie a Carol. Pokud mě ovšem Ellie přijme v dobrém. 

"Nemám jít s tebou?" optala se Carol a znechuceně se podívala na obyčejný starý dům. 

"Ne, Carol," usmála jsem se, "jen jdu Ellie sdělit pár informací, nepotřebuji k tomu ochranku." A s těmito slovy jsem vystoupila z auta. Strach mě najednou objal do své náruče a vzduch kolem, jako by ztěžkl. Každý krok blíže ke dveřím domu pro mě byl obrovskou zátěží. Srdce mi bylo jako splašené. Co když mi otevře Henry? Vyžene mě pryč. 

Klid, Blau. Musím zachovat chladnou hlavu. 

Několikrát, co nejlépe jsem mohla, jsem zaťukala. Skoro klepající se nejistotou jsem stála přede dveřmi a čekala na jejich prudké otevření. No jo, co když není nikdo doma? S tím jsem nějak nepočítala. 

Když už jsem to chtěla vzdát a přemístit se do auta, ozvalo se zevnitř Eliinino hlasité už jdu. Skoro jsem vyskočila štěstím. Nedočkavě jsem poskakovala z jedné nohy na druhou a když se dveře konečně otevřely a já se ujistila, že přede mnou stojí Ellie, objala jsem ji, co nejvíce jsem mohla.

"Blau, co ty tady děláš?" její hlas zněl nadšeně. Opravdu nadšeně, takže mi spadl kámen ze srdce. Místo strachu jsem pocítila štěstí.

"Ellie," narovnala jsem se a s úsměvem začala, "budu se vdávat!" druhou část věty jsem téměř zapištěla. 

"Pane božíčku, Blau!" usmála se dokořán a darovala mi ještě jedno objetí. "Jsem moc ráda. S kým a kdy?" zeptala se. "To auto tady patří k tobě?" zeptala se už poněkud vážněji bez smíchu a napřímila se. Dívaly jsme si z očí do očí.

"Ano," přitakala jsem, "totiž, budu se vdávat za Lorda." Skousla jsem si ret, protože právě teď přijde ta nejdůležitější reakce. Jestli je na Lordově straně. Jestli mě teď kvůli mému výběru nepošle někam. 

"To je fantastické!" Doširoka se usmála. "Z neznámé dívky se stane Lady! No ovšem, pamatuji si, když tě Lord představoval poddaným," ukázala na mě, "moc ti gratuluji." Nepřestávala se usmívat a já jen doufala, že je její úsměv opravdový. 

"A proto jsem se tě chtěla zeptat, jestli by jsi nepřišla na mojí rozlučku. Tedy, nebude to zase taková rozlučka, jen večer s kamarádkami." 

"Určitě." Přikývla. "Kdy?"
"Zítra, bude to všechno jen v mém pokoji, takže... cestu do sídla znáš, nebo víš co, pošlu pro tebe nějaké z těch aut!" usmála jsem se, jako bych právě vymyslela ten nejgeniálnější nápad všech dob. 

"To nemusíš." Zakývala hlavou.

"Ale ano. Nechci, aby jsi jako host šla pěšky. A přespání je myslím samozřejmé." Byla jsem šťastnější, než kdy jindy. Tahle chvíle s Ellie. Tohle plánování na poslední chvíli... všechno bylo dokonalé.

"Dobře, dobře, dobře. Přijímám všechny tvé podmínky." Zasmála se. 

"Děkuju ti moc, že přijdeš. Mám tě ráda, Ellie." Pokusila jsem vykouzlit ten nejlepší úsměv za celý můj život a doufala, že se mi povedl. 

"Já tebe taky." Pro její úsměv by se ovšem dalo zabíjet. 

"Tak tedy zítra." Ukončila jsem rozhovor, protože jsem si vzpomněla na tři osoby, které netrpělivě čekají v autě. Řidič, Carol a Andres. 

"Jen poslední otázka," její ruka vylítla prudce nahoru, "v kolik mám čekat to auto?"
"V osm." Řekla jsem první číslo, které mě napadlo a zapsala si ho do několika míst v mozku, abych ho pak i správně nahlásila. 

"Tak tedy v osm." Přikývla a já se rozloučila. Cesta do auta byla jiná, než cesta z něj. Momentálně ve mě štěstí hořelo, plameny byly tak velké, že šlehaly všude kolem mě. Tenhle pocit jsem milovala. 

"Jak to šlo?" optala se hned jako první Carol.

"Úžasně." Odpověděla jsem a zamávala Ellie díky staženému okénku. Ihned nato se auto rozjelo směrem k sídlu.

"Takže přijde?" usmála se.

"Ano. V osm pro ni sem přijede auto. Tedy vlastně, musím se zeptat a doufám, že mi to tady Lord dovolí." Podívala jsem se směrem k němu a zjistila, že se na mě celou dobu s úsměvem díval. 

"Samozřejmě." Přikývnul. 

"Tak tedy, mise splněna." 

×××

Vcházela jsem do mého pokoje společně s Carol, která si od povídání nikdy nedá pauzu. Pořád mi něco vyprávěla a hlavně, že zítřek dozařídí a já si nemusím dělat starosti. 

Možná vyčerpáním jsem spadla na postel a rozhodla se, že se do večeře ani nehnu. Což sice nebude trvat dlouho, ale alespoň trošičku pohodlí bych si dopřát mohla. 

Pět dní. To uplyne to jako voda. 

"Hromada jídla, pití, různé šampaňské a tuna filmů! Ovšem, že taky..." občas jsem si říkala, jestli Carol nepořídím roubík, ale nakonec jsem tuto myšlenku zavrhla. Stačí mi jen odreagování od hlasu Carol, začít myslet na něco zcela jiného, vstoupit do říše, kterou znám jen já a jako bych tu byla sama. 

Zavřela jsem oči a hned to první, co se přede mnou objevilo byl Andres. Jeho úchvatný smích a dokonalé, tmavě modré oči, od kterých se nedokážu odtrhnout. 

"Ty spíš? No nic, protože přeci..." mírně jsem se usmála. Ne, kvůli tomu, že si Carol myslí, že jsem usnula. Ale protože úsměv oplácím Andresovi v mé mysli. Chci ho políbit. Hned. 

"Blau? Ty jsi mi tu doopravdy usnula?"

"Ne." Zasmála jsem se a otevřela oči. "Jdu za Andresem, zatím se měj, Carol." Pozdravila jsem ji a než stihla něco odpovědět, vytratila jsem se na chodbu. 

*teď vydávám zvuky, jako malej králiček, co říká "cutie, cutie, cutie" a divně se u toho směju* já se nemůžu dočkat svatby. Jako vážně. :333 

No nic, chci se zeptat, jestli jste rádi, že tam Ellie doopravdy bude? :) <3