Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 15

Auto nám zastavilo před vesnicí. Opatrně jsme vystoupili a ocitli se objatí v zimě a napadáni deštěm. Bylo šest hodin večer. Nevěděla jsem, jestli je déšť naše smůla nebo štěstí. Zmokneme, jako slepice, ovšem vyvarujeme se tak těm pár lidem, kteří by se tu mohli potulovat. Oba máme pláště a já si připadám jako kouzelník. Opravdu. Pořád se mi tomu chce smát. Jediné, co mě chrání před mokrými kapkami je tenká kapuce.

"Kde přesně má svůj dům?" zeptala jsem se.

"Má přímo obchod. S bylinkami."

"Úžasné." Odvětila jsem a snažila se vyhýbat loužím. Stejně jsem měla boty již promočené, takže to bylo asi jedno.

Netrvalo to moc dlouho a ocitli jsme se u malého dvoupatrového dřevěného domečku. V přízemí se svítilo.

Vstoupili jsme dovnitř a zvoneček nad námi zacinkal. Sundala jsem si kapuci a nechala se obejmout náručí tepla.

"Jak vám mohu pomoci?" zeptala se žena, která momentálně něco za pultem psala do papírů. Měla dlouhé tmavě hnědé, až skoro černé vlasy. Asi tak k pasu. Vypadala mladě. Tak na třicet let.

"Dobrý den," pozdravila jsem a ona ke mně následně vzhlédla.

"Ale, ale, kohopak to tu máme." Zasmála se. Rty měla pomazané něčím hodně rudým. Zelené oči se jí zablýskaly, jakmile si nás oba prohlédla.

"Napsala jste jistou knihu ohledně Padlých," začal místo mě Andres.

"To ano." Tikala mezi námi pohledem. Ruce si zkřížila na prsou.

"Já jsem jedním z nich." Vyhrkla jsem. Právě jsem cizí ženě svěřila své největší tajemství.

"Nepochybuji. A jistě jako každý Vyvržený máte své prokletí. Tím vaším je led, nepletu se?" ušklíbla se.

"Ano." Přikývla jsem překvapeně.

"Pojďte za mnou," kývla k nám a přešla na druhý konec místnosti. Vonělo to tu všelijakými druhy bylin. Došla až ke dveřím, kterých jsem si doteď vůbec nevšimla. Za nimi se nacházela místnost, která už vypadala vícečarodějnicky, než ta předchozí.

Zdi byly polepené tapetou, která vypadala jako tmavá noční obloha i s hvězdami. Určitě zde bylo i nějaké souhvězdí, ale já žádné neznám. Uprostřed byl kulatý stolek. Taková střední velikost. Na jedné straně bylo křeslo, do kterého se posadila a na opačné straně stolu stály dvě dřevěné židle, kam nám nabídla, abychom se posadili.

"Já postojím." Odpověděl Andres a stoupl si za mě. Ta židle nebyla nějak moc extra pohodlná, ale stát se mi také nechtělo.

"Podej mi ruku," řekla.

"Nejsem si jistá, jestli-"
"Za mých devadesát let života už něco poznám, Lady."
"Vám je devadesát."
"Objevila jsem elixír mládí." Ušklíbla se.

"Mohu vás zmrazit." Namítla jsem.

"Ale já vím, že to neuděláš." Odpověděla mi klidně. "Podej mi ji."

Opatrně jsem k ní natáhla ruku. Ona ji vzala do svých dlaní a hebkými prsty mi začala kroužit po kůži.

"Určitě chceš vědět, jak se toho zbavíš, co?" podívala se na mě. Fascinovaly mě její oči.

"Ano." Odpověděla jsem.

"Ve tvém případě to opravdu nebude jednoduché," podotkla, "tvůj trest je silný." Pustila mou ruku a já ji položila zase zpět do svého klína.