Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 27

Běželi jsme, co nejrychleji jsme mohli. Nevěděla jsem, co dělám, co udělám, jestli mě chytnou, nebo hůř, co udělám, jestli chytí Henryho.

Byla jsem udýchaná, přímo a doslova to ve mě hořelo. Asi tři sta metrů před naším útočištěm jsem se musela zastavit a vydýchat.

"Vezmu tě." Vydechl Henry.

"Je to jen kousek," dala jsem ruku před sebe, "zvládnu to." A rozběhla jsem se. Vlastně, tohle je možná poprvé, co běžím. Nikdy předtím jsem neběhala, ani to nezkoušela. A určitě pro to nemám kondici.

Byli jsme na místě, jenomže nás čekal zase obrovský žebřík. U jednoho, na opačné straně, než jsme teď my jsem si všimla koně. Byl osedlaný, takže musel někomu patřit. Buď sem někdo právě přijel, nebo, pochybuji, že by někomu z těch, kteří za námi pospíchají utekl.

S kabátem se mi po žebříku pohybovalo těžce, takže jsem ho ze sebe jednoduše shodila na zem. Kousek před tím, než jsem se ocitla na dřevěných prknech mě Henry chytil a pomohl mi nahoru.

"Děkuju." Řekla jsem.

"A pak, že nemáš ráda zimu." Zakroutil hlavou, jakmile zjistil, že se můj kabát válí na zemi pod žebříkem. Prohlédla jsem okolí. Nikde nikdo. Jen na jednom z můstků, který spojoval políčka kolem stromů dohromady, stál muž. Mě moc dobře známý muž. Viděla jsem ho zezadu, jak si povídá s jiným mužem, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že je to on. Věděla jsem to.

Rozeběhla jsem se k němu. Nemohla jsem uvěřit, že je tady, ale v tu chvíli mi došlo, že kůň dole bude nejspíš jeho.

"Andresi!" vykřikla jsem a objala ho. Ještě předtím se ke mně otočil a usmál se. Objetí mi oplatil. Stála jsem tam s ním, uprostřed můstku.

"Blau, neměla bys tu být." Zašeptal.

"Co se děje?" podívala jsem se mu do očí. V tu chvíli se za mnou objevil Henry a já se s Andresem rozpustila.

"Přijel bych bývával autem, ale sem k vám nevede žádná přímá cesta." Vysvětlil nejdřív. "Jdou si pro vás. Pro všechny, co tu jste."

"Kdo?"

"Nějaká revoluční skupina. Někdo z vašich byl špeh a všem prozradil, kde se nacházíte."

"Sakra." Zaklel Henry.

"Máte zbraně?" zeptal se Andres. Tahle otázka směřovala na Henryho.

"Máme. Ale je nás tu jen deset."

"I s tebou a Blau?"

"Jo."

"Budeme to muset nějak zvládnout."

"Ne. Vy běžte s Blau pryč, do lesů, na severozápad. Já je tu zdržím." Nějaký muž na něj ze strany, z které jsme přišli volal něco ve smyslu, že se blíží.

"Henry." Objala jsem ho. Chce tu zůstat. Možná se i nechat zabít. Tady jich je osm, blížící armáda má lidí určitě mnohem víc. "Buď opatrný." Řekla jsem.

"Ty taky." Odtáhla jsem se od něj a otočila se k Andresovi, který oznámil, že bychom měli jít.

"Ať se ti daří." Řekl Henrymu a pak společně se mnou odešel. Šli jsme společně směrem k žebříku, pod kterým má koně.

"Jsem moc ráda, že tu jsi."

"Já jsem taky rád, že jsem tě našel. Nestalo se za tu dobu, co jsme byli od sebe něco, o čem bych měl vědět?" ano, políbila jsem se s Henrym.

"Ne. Jen se mi po tobě stýskalo. A řekla jsem Henrymu, že jsme Padlí andělé, doufám, že tě to nijak neuráží."

"Ne." Zakroutil hlavou.

"Jak jsi na tom s tou rukou?" ukázal na ni, když jsme byli u žebříku. "Dokážeš slézt?"

"Neboj." Ušklíbla jsem se. "Zvládla jsem to už několikrát." Uslyšela jsem, že se začalo střílet. Sakra. Sakra. Sakra.

"Nic proti, ale myslím, že ne dostatečně rychle," podíval se směrem, odkud pocházely výstřely a pak zase na mě. Vzal mě do náručí, slezl se mnou pár schůdků a nakonec skočil.

"Tohle jsem tedy ještě nezažila." Připustila jsem.

"Jezdila jsi někdy na koni?"

"Ne." Vysadil mě na něj a pak si sedl za mě.

"Možná budeš muset chvíli řídit."

"Zkusím to." Rozjeli jsme se. Měla jsem, co dělat, abych neupadla. Házelo to se mnou sem a tam. Viděla jsem, jak se za kopyty koně práší sníh. Andres si vytáhl z opasku pistoli a zastřelil jednoho muže, který byl přímo za námi.

"Ty jsi ho právě zastřelil?" vydechla jsem.

"Buď on, nebo my. To je pravidlo pro přežití."

Kůň běžel jako o závod. Divila jsem se, že ještě nezkolaboval. Dostávali jsme se do hloubi lesa, když nejednou se v tu chvíli ozval výstřel. Výstřel, který byl až moc blízko. Kůň se kymácel k zemi. Střelili ho. Oni střelili to nevinné zvíře.

Ocitla jsem se na zemi, ležela jsem na ledovém sněhu.

"Blau, utíkej!" zavelel Andres a střelil přesně do hrudi toho, kdo oslabil našeho koně.

"Nemůžu tě znovu opustit! Nemůžu dovolit, aby jsme se rozdělili, sotva jsme se našli!" vstala jsem ze sněhu.

"Doženu tě. Ale teď, prosím, utíkej!"

Dala jsem se na útěk. Věděla jsem, že ve řvaní kulek jsem neměla šanci se s ním dohadovat. Jenže, v tu chvíli, kdy jsem byla znovu nucena běžet, jsem cítila, jak ze mě proudí led. Cítila jsem, že je všude tam, kde se dotknu. Podívala jsem se za sebe a spatřila, že je to pravda. Všechny stromy, tráva, vše bylo pokryto ledem. Utíkala jsem dál a tím způsobovala ještě větší katastrofu.

Zakopla jsem o kořen stromu a spadla na zem. Vše kolem se ihned začalo proměňovat v led. Dýchala jsem nepravidelně, zůstala jsem ležet na zemi. Ležela jsem tam a najednou, jako by se zastavil čas. Nemohla jsem vstát, byla jsem jako mrtvá. Bez života. V očích mě začaly štípat slzy. Cítila jsem, že se chce led dostat i do mě. Cítila jsem, jak mi tlačí na paty.

Ale pak mě něco probudilo. Byl to Andres, který na mě volal, abych se zvedla. Že musíme běžet dál. Že já musím přežít.

Chytila jsem se jeho ruky a zjistila nemilé překvapení. Po té jeho se začal rozlézat led. Copak mé prokletí došlo až tak daleko, že mrazím i jiné Padlé? Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne!

Dala jsem si ruce před ústa a začala brečet ještě víc. Andres si setřel led z rukou.

"Nic to není, zvládneme to, hlavně nebreč."

"Už dokážu zmrazit i tebe. Nezvládli jsme to. Je moc pozdě." Vydechla jsem.

"Utečeme před tím."

"Před ničím se nedá utéct." Zakroutila jsem hlavou. "Ne pokud to, co tě honí je rychlejší, než jsi ty."

-

Docela napínavé zakončení kapitoly, snad se nezlobíte :D - Co říkáte na nemilou novinku?