Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 12

Opřela jsem se o zeď a nedokázala se vyvarovat styku s ní. Ihned jí začala porůstat ledová vrstva. Nechápu to. Nezmrazím všechno, čeho se dotknu. Jen něco někdy. Je to nepředvídatelné.

"Myslím, že vím, kde bychom mohli začít hledat," ozval se Andres. Vzhlédla jsem k němu se smutným pohledem, ale i přesto jsem se pokusila usmát.

"Kde?" byla jsem překvapena, že ze mě tato otázka vůbec vyšla. Byla jsem přesvědčena, že jsem zapomněla mluvit.

"Mám tady v sídle obrovskou knihovnu," chytil mě za ruku a vydal se nejspíš směrem k ní, "je tam tisíce knih. Když budeme mít štěstí, najdeme něco, co by nám mohlo pomoci."
"Myslíš, že se v nějaké knize píše o Padlých?" zeptala jsem se v průběhu cesty, jelikož mi to přišlo nesmyslné.

"Určitě. Jsem přesvědčen, že bylo vydáno několik knih a já mám možná nějakou v té obrovské knihovně."
"Jak často tam chodíš? Do knihovny?"
"Vlastně, skoro vůbec. Ale dnes ji mám v plánu prohledat úplně celou." Procházeli jsme dlouhými chodbami, scházeli ze schodů dolů, a zase nahoru, zabočili několikrát doprava, prošli kolem nádherných obrazů a konečně se dostali tam, kde Andres hledá pomoc.

Dveře do knihovny byly před námi.

Mohutné, nejspíš dřevěné s několika vytesanými ornamenty. Andres prudce zatáhl za rezavou kliku a já společně s ním vstoupila dovnitř.

Slovo ohromná zdaleka nevystihuje tuto místnost. Asi čtyři patra, každé plné alespoň několika desítek regálů s knihami. Bude trvat celou věčnost, než najdeme to, co potřebujeme. Pokud tu ovšem ta kniha je.

"Všechno je to tu seřazené. Od A do Z. Naštěstí je to podle názvů, takže by to mělo jít rychleji."
"Opravdu si myslíš, že zde něco najdeme?" zeptala jsem se, přičemž nepřesvědčení ze mě muselo být vidět na kilometry.

"Ano. Alespoň to musíme zkusit." Odpovídal, zatímco se přemisťoval k nejbližšímu regálu. Povzdechla jsem si a dala se do pátrání.

×××

Už dávno jsem to chtěla vzdát, ale Andres mě vždy zastavil. Mám pocit, že jsme tady strávili už alespoň tři hodiny a stále nic nemáme. Stále jsme nenašli nic, co by mi mohlo pomoct.

"Já už doopravdy končím." Povzdechla jsem nahlas a strčila knihu Pomatená láska zpět na její původní místo.

"Blau?" ozval se odněkud z dálky. Soudím, že je na opačné straně v patře nade mnou.

"Ano?" odpověděla jsem, přičemž jsem si to k němu již vykračovala. Původně jsem chtěla odejít, ale změnila jsem směr.

"Něco jsem našel!" A najednou se má chůze proměnila v běh. Schody jsem brala po dvou, jen abych byla u Andrese dříve. Cítila jsem, že se k němu přibližuji.

Aniž bych se dívala všude po patře, přešla jsem na jeho konec, kde jsem také Andrese našla. V rukou svíral knihu, která měla alespoň pět set stran.

"Co to je?" zeptala jsem se, načež ji on položil na zem a sedl si k ní.

"Jmenuje se to Vyhnaní. V podstatě je to synonymum pro Padlé."
"Myslíš, že je v té knize něco užitečného?" přisedla jsem si k němu a pohlédla na obal knihy. Byl vybledlý a dost oprýskaný, ale i přesto šlo rozpoznat, že na něm jsou nějaké jednoduché kresby.

"To hned zjistíme." Začal listovat stránkou po stránce a já se snažila pozorně číst každičkou větu.

"Počkej," zastavila jsem ho a přisunula si knihu blíže k sobě. Aniž bych si to uvědomila, začala jsem číst. Zvědavost ve mě narůstala a každé slovo jsem vyslovovala s jemností.

"Jakmile anděl padne na Zemi, ztrácí všechny své předchozí vlastnosti, to jest schopnost létat, jelikož jeho křídla shoří nebo zčernají a následně opadnou, moc vládnout životu a být tak sám nesmrtelný a kouzla ochránce. Na Zemi je vybavený pouze svým prokletím, jehož síla se odvíjí od předchozích hříchů." Dočetla jsem až na konec stránky a všechno posoudila z vlastní zkušenosti.

Když jsem padla, má křídla zčernala. Peříčko po peříčku ze mě opadala. Mé původní schopnosti jsem nikdy nezkoušela, ale jsem přesvědčena, že je již nemám. A prokletí je zřetelné.

Zběsile jsem se snažila najít nějakou stránku, určenou přímo prokletím. Konečně jsem se doopravdy usmála, jakmile jsem ji našla. Jenomže, jakmile jsem se ji dotkla, přejel jí led. Plížil se po stránce a vsakoval se do dalších. Strachem jsem uskočila.

"Já to zničila." Hlas mi při posledních slovech spadl. Selhal. Bylo mi na nic. Možná, že se na té stránce něco doopravdy užitečného psalo. Jenže já teď nemám možnost to zjistit.

"Ještě nezoufej," pokusil se mě uklidit a vzal knihu do svých rukou. Polovina z ní byla z ledu. Písmenka se na těch stránkách téměř nedala přečíst. "Na poslední straně je něco o autorce," vypadalo to, že se doopravdy začetl. Oči mu brouzdaly po odstavcích. "Mohla by nám pomoct," napadlo ho. "Žije několik hodin odsud autem."
"Kde přesně?"
"Ve vesnici jménem Rosehills. Kousek odtamtud mám zámek. Mohli bychom jet tam, ovšem, to je.." postupně se jeho rozumná věta přeměňovala jen v nesrozumitelné mumlání.

"Kdy vyjedeme?"
"Mohli bychom dnes. Jsou dvě hodiny odpoledne. Na zámku budeme kolem desáté večer. Přespíme tam." Podíval se na mě. Naše pohledy se střetly. Skoro jsem roztála.

"Půjdu se upravit. Budu na tebe čekat před tvou ložnicí." Usmála jsem se a vstala. Měla jsem konečně dobrý pocit. Ta paní by mi mohla pomoci. Odhalit konečně tajemství, které se kolem mého prokletí hemží.

×××

Usadila jsem se do auta, jak nejpohodlněji jsem jen mohla. Právě mě čeká několika hodinová jízda.

Pozorovala jsem, jak venku začal padat sníh. Jako malá jsem ho zbožňovala, přišlo mi to kouzelné, jenomže teď jsem vůči sněhu spíše odtažitá a dalo by se i nějakým způsobem říct, že se ho dokonce bojím.

Není to nějak tak, že by na mě někdo hodil sníh a já ihned ucukla strachy, spíš jenom něco uvnitř mi říká, že se za přítomnosti sněhu cítím zvláštně.

Ptáci, kteří zde zůstávají i přes zimu si s klidem poletovali po obloze. Vím, jaké to je. Létat. A jsem možná i smutná, že si to nikdy nebudu moct zopakovat.

Položila jsem si hlavu na okénko a pokoušela se odreagovat pozorováním okolí. Momentálně jsme projížděli kolem luk, takže toho moc na vidění nebylo. Téměř celou cestu jsme s Andresem promlčeli. Nejspíš ani jeden z nás neměl náladu na vyprávění.

-

Společně na cestách :3 já nevím, jak vy, ale já ty dva spolu prostě miluju :'3 bacha, spoiler: budu je muset rozdělit ://