Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 8

Probudila jsem se celá rozlámaná i přesto, že jsem toho včera moc nevypila. Stále jsem ležela v Andresově náručí. Když jsem se ohlédla za sebe, zjistila jsem, že ještě spí. Mrzutě jsem se od něj odtáhla a zaostřila na hodinky, které jen tak ležely na nočním stolku. Pokud jdou dobře, je půl jedenácté odpoledne. Myslím, že takhle dlouho nikdy Andres ještě nespal. Vždycky vstal brzy, aby nám přichystal snídani. 

Opatrně jsem pomalu vstala a protáhla se. Koutkem oka jsem se podívala na Andrese, který momentálně vypadal opravdu roztomile. 

Šoupavými kroky jsem se vydala na cestu zkontrolovat Carol a Ellie. Taky budu někde potřebovat sehnat auto, které odveze Ellie zase domů. Kdyby někdo šel naproti mě, musela bych mu připadat jako zombie, protože takhle shrbená jsem snad ještě nikdy nebyla. Přivřené oči, pod kterými se určitě rýsují kruhy a rozcuchané vlasy. Tak nějak zní má momentální představa o mém zevnějšku. 

Třikrát jsem zaťukala a vstoupila dovnitř. Carol se právě probouzela. 

"Dobré ráno." Pozdravila jsem ji a došla k oknům, abych rozevřela závěsy. 

"Myslím, že ti dnes nebudu moc nápomocná." Vypadlo z ní. 

"To nevadí," otočila jsem se, "dneska nebude nikdo zrovna v nejlepší formě." Zasmála jsem se. 

"Bolí mě hlava." Posadila se na postel a opřela se o zeď  za ní. "Nemáš prosím nějaké prášky?" podívala se na mě jedním okem. 

"O žádných nevím," pokrčila jsem rameny, "zeptám se Andrese. Pokud ho dokáži vzbudit." 

"Budeš hodná," promasírovala si spánky a znovu ulehla do postele. Potichu jsem se vytratila a ještě před tím, než jsem se odhodlala dojít k Andresovi jsem zamířila k Ellie. Dle mých názorů bude již dávno vzhůru. Jedna věc je ta, že včera vlastně ani nic nepila a ta druhá, že je zvyklá vstávat se slepicemi.. 

A nemýlila jsem se. 

"Jak se spalo?" usmála jsem se, jakmile jsem ji spatřila.

"Dokonale," oplatila mi úsměv, "navíc mi sem asi před hodinou přinesla nějaká dívka snídani a byla opravdu moc dobrá!" Pokrčila jsem rameny, já jsem žádnou nežádala, ale nejspíš to berou jako samozřejmost. 

"Tak to jsem ráda. Řeknu Andresovi, aby připravil auto na tvůj odjezd." 

"Ano, děkuji." Nepřestávala se usmívat. Moc ráda ji vidím šťastnou.

×××

"Andresi, zatraceně, vstávej už!" již po několikáté jsem do něj strčila, dokonce jsem si ho dovolila i profackovat, ale s ním to vůbec nehnulo. Vždycky jen podivně zabručel a spal dál.

"Dívky potřebují tvojí pomoc," zatřásla jsem s ním. Odpovědí mi však bylo jen další zabručení. Protočila jsem oči a pak si vzpomněla na každý konec pohádky. Přiblížila jsem se k němu a políbila ho na rty. Jako kouzlem otevřel oči. 

"Co se děje, lásko?" usmál se. 

"Spíš dost tvrdě. Téměř nic tě nevzbudilo." Zamračila jsem se a zkřížila ruce na prsou.

"Vlastně jsem čekal na tvůj polibek." Zasmál se. 

"Carol potřebuje prášky, protože jí není zrovna nejlíp. Ellie potřebuje odvoz domů. Udělala bych to sama, ale nevím, kde mám jedno či druhé sehnat." 

"Zařídím to," vstal a ihned nato si promnul čelo. 

"Nechceš se nejdřív převléct?" zeptala jsem se, když vycházel na chodbu. 

"To je jedno," mávl nad tím rukou a vytratil se mi z dohledu. No co, tak alespoň jednou uvidí svého Lorda jen v pyžamu. Srdce se mi znovu rychle rozbušilo, když jsem si vzpomněla, že tuhle neděli je svatba. Za tři dny.

Nádech, výdech. 

Porozhlédla jsem se po místnosti a v tu chvíli mě napadl grandiózní nápad. Nikdo z nás ještě neměl snídani. Pominu ten fakt, že se čas přibližuje k času oběda. Bude pudink s malinami. Usmála jsem se. Vyběhla jsem z Andresovy ložnice a namířila si to přímo do kuchyně. 

×××

Po cestě nahoru jsem se snažila hledat nějaká milá slova, protože ze snídaně nakonec nic nevzniklo. Vlastně jenom spálený kastrol, který už se nebude moct nikdy použít. Šla jsem pomaleji, než obvykle. 

Promiň Andresi, prostě jsem ti zničila kastrol. 

Hned při prvním kroku na naše patro, tedy patro, kde máme ložnice, jsem spatřila Ellie a Andrese, jak jí něco vypráví. Nejspíš o limuzíně, která ji odveze. Rychle, ale potichu jsem k nim doběhla a zezadu na Andrese skočila. 

"Co to tu mám za klíště?" zasmál se Andres a pokusil se na mě podívat. 

"Ty už odcházíš?" podívala jsem se na Ellie a slezla z mého budoucího manžela. 

"Nechci vás moc dlouho obtěžovat, a navíc nevím, jestli mě Henry v domácnosti zastal." Usmála se. Mě připadalo, že se Andres při slově Henry narovnal a zamračil. 

"Doprovodím tě." Nahodila jsem úsměv a chytla ji za ruku. Společně jsme šly známou cestou ven k limuzíně. Tedy, předpokládala jsem, že bude na stejném místě. 

"Moc za všechno děkuji." 

"Nevím, jestli máš za co." Zasmála jsem se, "byla to jen rozlučka."

"Ale občas jsme se i zasmály. Povídaly si o holčičích věcech. Byly jsme jako opravdové kamarádky." 

"To jsme." 

"To ano." Přikývla s úsměvem. Nevím, co, ale asi ji Carol nakazila svou usměvavou náladou. 

"Tak tedy, za tři dny tady." Vydechla jsem. 

"Budu tady. V jedenáct dopoledne." 
"Ano, přesně tak." Přitvrdila jsem.

"Ahoj." Pozdravila nakonec i se zamáváním, jakmile nastoupila do auta.

"Ahoj," zamávala jsem také a otočila se. Právě přichází má chvíle přiznat se Andresovi k té nemilé záležitosti... vždyť to ale přeci tak moc není. Doufám. 

Šla jsem přímo, zlatavou cestou, dovnitř, protože jak se mohlo očekávat, tady venku jsem skoro zmrzla. Cestou jsem neustále hleděla na velký skleněný stan, který byl už postavený. 

"Kdo to tu jde?" zaslechla jsem cizí hlas. Patřil nějakému muži. Otočila jsem se tím směrem a spatřila, odpusťte mi, krásného, mladíka. Tmavě blonďaté vlasy mu tyčily do všech stran, takže předpokládám, že ho Andres vyhnal z postele a ani mu neřekl sbohem. Modré oči zkoumaly každičký detail mého těla a koutky úzkých rtů se lehce zavlnily nahoru. I přesto, že měl na sobě přehozenou bundu, mohla jsem odhadnout, že se pod tričkem skrývají svaly. Jaké to má Andres ale krásné kamarády.

"Tvoje budoucí Lady." Odfrkla jsem s úšklebkem a odešla od něj pryč. Vlastně jsem mu nenechala čas ani prostor na nějakou odpověď. Než se na něco zmohl, byla jsem již uvnitř sídla.

Schody jsem brala po dvou, ani nevím z jakého důvodu. U Andrese jsem se ocitla téměř okamžitě. 

"Děje se něco?" nejspíš poznal můj omluvný pohled. Doufala jsem, že ze mě přímo vyzařovalo promiň, já nechtěla. 

"Spálila jsem ti kastrol." Odpověděla jsem mu.

"Co se to tu dělo za mými zády?" zasmál se.

"Tak nějak jsem chtěla připravit snídani, ale nepovedlo se mi to." Pokrčila jsem rameny.

"To nevadí. Mám jich tuny." 

"Tak to jsem ráda." Usmála jsem se. 

- 

:))))))))))))) Nová postava! Sice neznáte jméno (tedy, když se podíváte do castu, tak znáte :D), ale objeví se tu ještě a i se představí :DD Páni, páni, nemůžu se dočkat svatby ^^ Jinak ten gif v médiích má být Blau :)<33 (alias Erin He-,-fdsugfe nepamatuji si to přijmení :D)