Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 22

Probudila jsem se a ani nevěděla, zda jsem se včera nakonec vykoupala, nebo ne. Upřímně, nepamatovala jsem si toho ze včerejška docela dost. Jen jsem věděla, že jsem tady. Že jsem odloučena od Andrese a nejspíš ho v brzkých dnech ani nepotkám.

Opatrně jsem vstala z postele a spatřila, skrz jediné okno, které zde bylo, že je dnes venku nejspíš slunečný den. Je od Henryho hezké, že mě vzal sem, ale já se pořád strachuji. Vím, že tohle celé postavil společně s několika pár dalšími lidmi a představa, že bych to tu dokázala jedním dotekem zničit mě zabíjí.

Aniž bych si to uvědomila, stála jsem u okna a dívala se na vysoké a majestátní stromy tohoto lesa. Sluneční paprsky způsobily, že se sníh na nich třpytil. Bylo to překrásné, jako obrovské diamanty. Z mého pozorování mě přerušil klepot na dveře. Pohlédla jsem na ně a zjistila, že bych nejraději neotevírala. Má nálada teď byla na nic.

Po asi minutě jsem se zmohla a otevřela. Čí jiné oči, než Henryho se na mě dívaly zvídavým pohledem.

"Neprobudil jsem tě?" zeptal se.

"Ne. Vstala jsem asi před patnácti minuty."

"No, přinesl jsem ti tohle." Nadzvedl svou pravou ruku a já si všimla, že v ní drží hnědý papírový pytlíček, ve kterém se určitě skrývá něco dobrého.

"Děkuju." Usmála jsem se.

"Nemůžeš přeci umřít hlady." Ušklíbl se. "Můžu dovnitř?" zeptal se a ukázal někam za mě. Uvědomila jsem si, že jsem mu vlastně celou dobu stála na prahu.

"Jasně." Ustoupila jsem a on kolem mě prošel. Krásně voněl.

Zavřela jsem za ním dveře, zatímco on položil pytlíček na noční stolek.

Posadila jsem se na postel a nakoukla do pytlíčku. Skrývaly se tam dva čokoládové mufiny. Usmála jsem se a jeden si rovnou vzala.

"Vy tu pečete mufiny?" zeptala jsem se. Protože jestli ano, nejspíš půjdu do kuchyně na výzvědy a pár si jich tam seberu.

"Ne." Zasmál se. "Byl jsem v pekařství. Doufám, že ti chutnají."

"Ano," přikývla jsem. Překvapilo mě, že byl kvůli mě až v pekařství. "Chceš taky?" nabídla jsem mu.

"Ne, už jsem po snídani."

"To je dobře, protože jsou opravdu dobré." Usmála jsem se.

"Máš na rtu čokoládu."

"Kde?" zasmála jsem se a nevěděla proč.

"Tady." Najednou byl u mně v ďábelské blízkosti a čokoládu mi setřel. Přesně to udělal i Andres, když jsme jedli ovoce namáčené v čokoládě. Pamatuji si to, jako by to bylo včera.

Nevěděla jsem, co mám dělat a on zřejmě také ne. Jen jsme tam stáli, naproti sobě, kde nás mohlo dělit pár centimetrů a dívali jsme si do očí.

Najednou se otevřely dveře. Oba jsme se k nim otočili a spatřili jsme Jaye. Zíral na nás, jako bychom tu stáli nazí.

"Pardon, jestli jsem vás vyrušil z-"

"Jsem vdaná." Zavrhla jsem jeho myšlenku romantické chvilky.

"Já vím." Odpověděl.

"Co potřebuješ, Jayi?" zeptal se Henry a odstoupil ode mě.

"Lidé chtějí vědět, jak zasáhneme."

"Hned jsem zpátky, Blau." Otočil se ke mně a dal se k odchodu. Stála jsem tam, jako opařená. Zůstala jsem sama. Zase.

Alespoň jsem měla čas přemýšlet znovu nad mým osudem. Vlastně já sama se těšila, až to všechno skončí. Až budu překvapená, jak to vlastně dopadne. Jenomže, já se nechci vzdát. Nechci, ale nemám na výběr. Kdyby se pro mě Andres obětoval, nezvládla bych to. Nemohla bych bez něj dál žít. Já už snad ani ve šťastný konec nedoufám.

Prohrábla jsem si vlasy a potlačila slzy, které se mi chtěly vyhrnout ven. Ne, já už nechci být ta věčně uplakaná. Nechci už brečet. Musím být silná.

Vyšla jsem ven z mého pokoje a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo. Evidentně byli všichni na jejich schůzce, kterou Jay nazval lidé chtějí vědět, jak zasáhneme. Ihned mě objal chlad, ale já ho ignorovala. Jsem přeci královna mrazu.

Snažila jsem se zaposlouchat do všech zvuků, které zde venku zněly. Zpěv ptáků, šepot stromů, vání větru. A lidské hlasy. Šla jsem za nimi. V podstatě jsem si byla zcela nevědoma toho, co chci dělat. Připojit se k nim nebo se proti nim postavit?

Došla jsem až k asi největší "budově" v tomto stromovém obydlí. Uvnitř bylo plno lidí, jejich stíny se vrhaly až ven z místnosti. Na nic jsem nečekala a zatáhla za kliku. Vešla jsem dovnitř a zjistila, že zde není ani o trochu tepleji, než venku. Mého příchodu si evidentně nikdo nevšiml, čehož jsem využila. Uvnitř byli muži i ženy, mladí i staří a uprostřed stál Henry.

"Pořád nechápu, proč je Lady tady!" vykřikla jedna žena, nejblíže k Henrymu. Měla tmavé vlasy a bylo vidět, že o ně už pár dní nepečovala. V obličeji byla ale krásná a její mládí z ní vyzařovalo.

"Ochraňujeme ji." Podotkl Henry.

"Nechtěli jsme ji náhodou zabít?" zakroutila hlavou.

"Nikdy. Ona přeci není ten, proti komu jdeme." Přidal se Jay a Henry na to přikývl.

"Takže si ji tu necháme, dokud nevyhrajeme a budeme riskovat, že to tu všechno zmrazí a zničí?"

"Ona by to tu nikdy nezničila." Zastal se mě Henry.

"To nemůžeš vědět." Zakroutila hlavou žena.

"Já ji znám."

"Vážně? A jak?" vysmála se mu. "Je to snad tvoje žena?"

"Prostě to vím."

"Fajn." Pokrčila rameny.

"Kdy započíná plán SAB?" zeptal se muž kousek ode mě.

"Za tři dny."

"Jsi si jistý, že to zvládneme?" zeptala se znovu žena s tmavými vlasy.

"Samozřejmě."

"Upřímně se těším, až zemře, ale jsem zvědavá, jak to vysvětlíš vdově." Zasmála se. Počkat. Kdo by měl zemřít?

"Ona to pochopí."

"Že Basford zemře? Těžko."

"Ty chceš zabít Andrese?!" vykřikla jsem nahlas a tak jsem získala pozornost všech lidí tady. Stovka očí se na mě dívala. Ta slova, která teď ta žena pronesla mi naprosto vyrazila dech. Henry chce zabít Andrese. Proč? Co mu kdy udělal, že ho chce zabít?!

"Tak vidím, že jsi tedy zasvěcena do našeho plánu." Ušklíbl se. Zakroutila jsem hlavou a vyběhla ven. Nechci tu být už ani minutu. Jestli chce Henry zabít Andrese tak ho v tom rozhodně nebudu podporovat. Vztek mě hnal kupředu, ale jakmile jsem byla asi sto metrů od místnosti, kde jsem se Henryho plán dozvěděla, uslyšela jsem právě jeho hlas, jak na mě volá.

-

Další kapitola na světě! :) Doufám, že se vám líbila a Henryho nový plán snad až zase tak moc ne.