Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 11

Posadila jsem se na schody, které směřovaly ke kašně, ze které bohužel kvůli zimě žádná voda nestříkala. 

Navzdory tomu, že bylo venku určitě pod nulou, cítila jsem se ve svatebních šatech dobře. Zvedla jsem hlavu k nebi a zjistila, že mraky zahalily většinu měsíce, avšak hvězdy stále zářily, aby nám dodávaly pocit bezpečí. 

"Mohu si k vám přisednout?" a najednou jsem se šíleně lekla. Otočila jsem se k narušiteli klidu a aniž bych si to uvědomovala, přikývla jsem. Byl to ten, kterého jsem před pár dny potkala tady v zahradě. Nejspíš nějaký z Andresových kamarádů. 

"Jak to, že tady sedíte sama? Kde máte manžela?" prostá otázka nebo urážka? Z jeho intonace hlasu se nedalo nic poznat. 

"Za chvíli přijde. Jak jistě víte, je to Lord a má i svá povolání." Otočila jsem se k němu. 

"A není vám zima? Půjčil bych vám kabát." 
"Není, děkuji." Sykla jsem a zahleděla jsem se zpátky na starou kašnu. Nebyla ničím zvláštní, dala by se označit za obyčejnou. 

"Měl bych si nejspíš dávat pozor na to, co říkám, že?" zasmál se. 

"Proč?" nechápala jsem, ovšem neotáčela jsem se. Pohled jsem stále věnovala kašně.

"Protože se o vás přeci říká, že dokážete zmrazit cokoli, čeho se jen dotknete." 
"Nejspíš ano." Nechci mu tu říkat všechno. Nechci mu říkat, že to bylo prokletí, které nejspíš možná zmizelo. 

"Jsem Daniel," přisunul se blíž ke mně a pokusil se mi podat ruku. 

"A vy si myslíte, že bych se chtěla přátelit s někým, jako jste vy?" ušklíbla jsem se a navázala  oční kontakt. V světle modrých očích se mu zablýskalo. 

"Jsem přeci dokonalý." Usmál se. 

"Nepochybně." 
"Jen jsem vám chtěl říct, že by jste se měla mít na pozoru." 

"Proč?" obočí mi vyskočilo nahoru. 

"Venku začíná revoluce. Pro nikoho z vlády to teď není lehké, ale vy jste hlavní terč. Nechci, aby se vám něco stalo." 

"Chcete mě snad zastrašit?" usmála jsem se. 

"Ne. Jen vám sděluji pravdivou informaci." 
"Tak dobrá. Pokud se mám řídit vašimi pokyny, měla bych nejspíš odejít." Pomalu jsem se zvedala.

"Proč?" Zvedl hlavu nahoru a pár světlých vlasů mu spadlo do očí. Vypadalo to komicky. Vlastně jsem zadržovala smích.

"Protože jste pro mě cizí a když na sebe mám dávat pozor, neměla bych se určitě bavit s cizími lidmi." 

"Počkejte," chytil mě za ruku a pomalu mě stáhl zase dolů na schod, kde jsem ještě před chvílí seděla. "Já jsem přeci Daniel." Usmál se. Má snad Andres jen přátele, které jsou stejně hezcí, jako on sám? 

"Blau?" ozval se za námi Andres. 

"Andresi," znovu jsem vstala a usmála se na něj. "Všechno v pořádku?" otázala jsem se, jakmile jsem spatřila jeho posmutnělý výraz.

"Ano," odpověděl mi. 

"Pojďme se projít," vzala jsem ho za paži a nechala Daniela u kašny samotného. Ani si nejsem jistá, jestli Andres stihl postihnout, že tam seděl se mnou.

"Za hodinu budou na obloze ohňostroje. Budeš se chtít dívat?" už vypadal veseleji, když mi kladl tuto otázku, ale těžko říct, jestli svůj úsměv jen nepředstíral. 

"Nevím přesně, co to takový ohňostroj je, ale určitě ano." Usmála jsem se. "A mám na tebe otázku," začala jsem. 

"Čeho se týká?" 
"Jak to, že o téhle zahradě vím teprve teď?" zasmála jsem se. 

"Protože to bylo plánované překvapení." Odpověděl a zasmál se také. Byla jsem ráda. Milovala jsem, když se smál. 

×××

Vzala jsem do rukou nabízenou skleničku šampaňského a již po několikáté se tohoto nápoje napila. Tohohle drinku já snad nikdy nebudu mít dost. Za pět minut se na obloze objeví ohňostroj pro naši počest a tak jsem do sebe musela tekutinu lít ještě rychleji, než obvykle. Ani nevím, čemu jsem se právě teď zasmála. 

Jakmile jsem však pokládala skleničku na stůl, mráz mi přejel po zádech a smích mě opustil. Přesně to místo, kde jsem skleničku svírala prsty bylo obaleno ledem. 

"Andresi," vydechla jsem a bouchla ho do ramene. 

"Co se děje?" otočil se ke mně. 

"Podívej se," ukázala jsem na skleničku. Ten led tam byl pořád. A soudě Andresova pohledu, i on ho viděl. Byl tam doopravdy. Nebyla to halucinace. Mé prokletí se vrátilo. 

"Chceš odejít? Pochopím to." Začal hned Andres, ale zavrhla jsem to. 

"Chci vidět ohňostroje." Pokusila jsem se o úsměv. 

"Něco s tím uděláme, neboj se," objal mě. Společně jsme se vydali ven, před skleněný stan a pokusili se užívat barevné ohňostroje na nebi. Byly krásné, ale byla jsem si jista, že bych si je užívala více, kdybych nezjistila to, co jsem právě zjistila. 

Už i hvězdy se vytratily. Přepadla mě úzkost, najednou jsem nemohla dýchat. V mozku mi proudilo tisíce otázek, na které jsem neznala odpovědi. Zima mě najednou obalila, více, než kdy jindy a chlad na mě působil, jak nejhůře jen mohl. Pokusila jsem se k Andresovi přitulit a doufat, slabě doufat, že mé prokletí zmizí tak náhle, jak se objevilo. Ale každý přeci ví, že to není pravda. Zůstane tu, a jsem si jista, že se mě znovu pokusí zabít. 

"Půjdeme dovnitř," navrhl Andres, jelikož jistě pochopil, že se klepu zimou více, než je normální. Možná jsem se klepala strachem. Sama nevím. 

"Dala bych si něco teplého," řekla jsem, když jsme stáli před stolem s pitím. 

"Jsem si jistý, že se do horké čokolády zamiluješ," usmál se, ale nerozveselilo mě to. Moje prokletí je zpátky. Sledovala jsem každý Andresův pohyb, jak mi naléval do hrnečku horkou čokoládu a já ji s radostí přijala. Užívala jsem si teplo, které do mě díky ní proudilo. 

"Je vážně dobrá." Podotkla jsem a skoro se bála, abych ji nevypila ihned celou naráz. 

"Blau, vyřešíme to." Přešel ke mně blíž. "Tak, jak jsme to vyřešili tehdy." Pohladil mě po ramenou. 

"Ale půjde to víc těžko," vzhlédla jsem k němu.

"Vyřešíme to." Opakoval a já se snažila v mysli také. Vyřešíme to. 

-

Prokletí je oficiálně zpátky! *ďábelský smích* 

Co říkáte na Daniela? :) Jsou tu někteří, kteří by chtěli "přátelství" Daniela a Blau do vyšších levelů? :D Nebo jste navždy tým Blau & Andres? :)

PS: jestli jste si mysleli, že jim svatbu nějak hodně zkazím, tak jste se mýlili! :D Zas taková nejsem :D 

PPS: větší drama teprve chystám :D