Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 21

Dveře zavrzaly a já spatřila roztomilý obličej známé dívky. Rozeběhla jsem se k ní a silně ji objala.

"Ellie!" vypískla jsem jako malé dítě.

"Blau, co ty tady děláš?!" zeptala se nadšeně a zároveň natolik překvapeně, aby mě utvrdila v to, že ona o ničem neví.  

"Tak nějak mě tvůj bratr unesl." Ušklíbla jsem se. Aniž bych si toho všimla, objevil se Henry za mnou. Moc blízko. 

"Potřebovala do bezpečí. Za pár hodin ji převezu na jiné místo, neboj." Zasmál se. 

"Upřímně se bojím." Dala ruce v bok. "A ty, Henry," ukázala na něj, "by jsi měl pro příště více rozmýšlet své plány. Copak nevíš, že je Lady? Ona je pravá ruka hlavy tohohle kraje." Zakroutila hlavou. 

"Vím, že nedávno získala novej titul, ale to mi nezabraňuje v tom, abych ji pomohl. Málem ji už zabili." 

"Málem." Upozornila jsem a protočila u toho oči. Ano, má pravdu, ale já ji asi nikdy nebudu chtít uznat. Nejen kvůli tomu, že nechci připustit, že by měl pravdu, ale také kvůli tomu, že já tu pravdu slyšet nechci. Nechci vědět, že mě může každou minutu někdo chtít zabít. 

"Budeš ji převážet do tvýho tajnýho útočiště, kam pravidelně chodí celý tvůj spolek? Henry, každému to hned dojde."

"I kdyby to někomu došlo, nikdo neví, kde to je." 

"Je to riskantní." 

"Všechno je teď riskantní." 

"Díky tobě." Zamračila jsem se na Henryho. 

"Díky pravdě." Zamračil se tentokrát on. 

"Nezáleží na tom, proč tohle celé venku vzniklo." Probodla nás oba pohledem Ellie. 

"Seznámil jsem tě s tím, takže Ellie, počítej, že tu doma zase nějakou chvíli nebudu." 

"Už jsem si zvykla." Odpovídala mu a u toho si začala sundavat kabát. Hleděla jsem na ní, ani nevím proč, jako na mistrovské dílo. "Jinak, stalo se u tebe něco nového, Blau?" podívala se na mě s jejím sladkým úsměvem.

"Ani ne." Až na to, že jsem zjistila neporazitelnost mého prokletí, musela jsem se rozloučit s Andresem na dlouhou dobu a málem jsem byla zabita. Jenže nejspíš ani jedno z těchto věcí ji nemůžu říct. Protože kdybych chtěla, musela bych jí povědět celý můj příběh. Od začátku. 

×××

Společně s Henrym, který na sobě měl tmavý batoh, jsem stála v místnosti jejich domu, kterou jsem vůbec neznala. Vlastně jsem tady nikdy nebyla. Usoudila jsem, že je to něco, jako druhý obývák, ale už dlouhou dobu nevyužívaný. 

Henry se přitulil ke zdi a já nemohla jinak, než se zasmát. 

"Je tam tajný vchod." Vysvětlil a společně s krátkým otočením jeho hlavy ke mně jsem zaznamenala, že i jemu koutky úst mírně poskočily nahoru. Netrvalo to dlouho a světlá zeď zmizela, odsunula se kdoví kam. Před námi se objevil temný tunel. 

"Jak dlouho bude trvat cesta?" dost by mě zneklidnilo, jestli dlouho, protože jsem na sobě měla stále ty překrásné šaty a nevěděla jsem, jak dobře se mi v nich bude pohybovat delší dobu v neznámé chodbě. 

"Svižnou chůzí tam budeme do půl hodiny." Naznačil mi, abych vešla dovnitř a já tak udělala. Byla tam větší tma, než jsem si typovala, obzvlášť teprve pak, když dovnitř vešel i Henry a zeď se za ním zasunula zase na původní místo.  

"Nemáš nějaké světlo?" optala jsem se a přitom opatrně vykračovala vpřed. Nerozeznala bych tady ani obrys mého těla. 

"Ne. Ale jestli se bojíš, můžeme se chytnout za ruce. Znám tu tu jak vlastní boty a světlo nepotřebuji." 

"A já zase nepotřebuji tvojí ruku." Odsekla jsem a vydávala se dál po neznámé cestě. Šla jsem rychleji, než předtím, ale nevěděla jsem, jestli mi to v něčem pomáhá.

"Teď by jsi měla-" zakopla jsem a prudce narazila dolů na chladnou zem. Naštěstí jsem spadla na ruce, jenže jsem musela syknout bolestí. Měla jsem pocit, že mi z mé zraněné ruky začne znovu téct krev. Nebo při nejmenším to šíleně štípalo. 

"Je tu schod." Zasmál se. 

"Mohl by jsi se přestat smát a možná mi třeba pomoct?" zeptala jsem se. 

"S radostí." Odpověděl a najednou jsem ucítila jeho ruku, která se dotkla té mé, jak mi pomohla dostat se zpět na nohy. 

"Vůbec nic nevidím, tak toho prosím nevyužívej." 

"Neboj se." Cítila jsem, že se ušklíbl. Nemohla jsem to spatřit, ale byla jsem si tím jistá. Vyměnili jsme si pozice. Po zbytek cesty šel první on a držel mě za ruku. Doslova mě nechtěl pustit, protože jakmile jsem sevření uvolnila já, on zesílil. 

Celá cesta uběhla poměrně rychle a já se mohla radovat, jakmile jsem spatřila jemné paprsky světla. Konečně. 

Na konci chodby se nalézal žebřík, který vedl nahoru. Jeden po druhém jsme po něm vyšplhali, ovšem mě to díky mým šatům a obvazu dělalo větší problém. 

Objevili jsme se uprostřed lesa. Úžasné. Jeho spříseženci bydlí v lese? Už se schylovalo k noci, takže paprsky, které jsem zahlédla nejspíš patřily měsíci. 

"Jsme tady." 

"V lese?" 

"Podívej se nahoru." Zasmál se. Udělala jsem tak. A nestačila jsem se divit. Kolem stromů se rozkládal velký komplex. Vypadalo to tajemně ale svým způsobem i překrásně. 

"To jste postavili sami?" 

"Ano." Přikývl. 

"Muselo vám to dát hodně práce." 

"To ano. Ale myslím, že to za tu námahu stálo." 

Vydali jsme se k jednomu z několika stromů, kde se evidentně nacházel žebřík. Žebříky mě teď budou nejspíš pronásledovat ještě dlouhou dobu. 

Když už jsme byli nahoře, nestihla jsem se divit. Výhled odsud byl překrásný. Společně s Henrym jsem prošla několik můstků a plácků, kolem několika domků nebo stanů nakonec až k středně velké chatce, která byla napojena na obrovskou borovici. 

"Bydlet se mnou by se ti tu asi nelíbilo, takže máš svůj vlastní VIP tady." Usmál se a ukázal na chatku. Aniž bych něco odpověděla, vešla jsem dovnitř. V rohu byla jednolůžková postel a hned vedle ní malý noční stolek. Naproti stála mohutná skříň.

"Nejsi tu na zámku, ale je to snad dostačující, ne?" zasmál se. Co mě zaujalo byly ovšem závěsy, které byly kolem postele. Moc se  mi líbily. Byly asi spíše proti hmyzu, než pro dekoraci, ale i tak dávaly pokoji hezčí dojem. V druhé části, která byla trochu vyvýšená nad tou první se nacházela vana a vedle ní kýbl. Ovšem, tady to funguje na principu dones vodu, odnes vodu. Kolem byl plastový závěs, díkybohu za něj. 

"Nějak to tu zvládnu."

"Když se budeš chtít jít koupat, řekni mi, někoho ti sem pošlu." 

"Ale, ale, Lady jsem tedy i tady u vás?" ušklíbla jsem se a nadzvedla obočí. 

"Budou to muset respektovat." Přikývla jsem. "Zatím dobrou noc." Popřál mi a otočil se. Už se měl k odchodu, ale nakonec jsem ho zarazila. 

"Henry," otočil se, "děkuju." 

-

Tahle kapitola mi přijde celkově tak docela na nic, ale snad se vám líbila více než mě :) Jinak se moc omlouvám za neaktivitu, přidávávala jsem častěji, pokusím se to znovu obnovit :)