Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 26

Uplynuly tři dny. Tři dny od štědrého dne, tři dny od polibku, který jsem nikdy v životě neplánovala. Všechno teď bylo jiné, zamotané a já musela čelit dalšímu tajemství. O tom polibku se Andresovi asi nikdy nepřiznám.

Procházela jsem se venku, různě po obydlí jen v šatech od Henryho. Jemně jsem našlapovala do sněhu a chápala, jaký bude můj osud. Konečně jsem začala chápat, že je to tak správně. Možná jsem se zbláznila. Možná se mé pravé já dalo na únik a vniklo do mě něco jiného. Někdo jiný. Ale já to neovlivním. Neovlivním nic z toho, co se teď děje i kdybych to chtěla sebevíc. Já nemohu ovlivnit osud, který mi byl dán od samého začátku.

Vůči tomu, že bylo polo-oblačné odpoledne se venku nikdo nepotuloval. Lidé, kteří patřili k Henryho skupině měli i své vlastní opravdové domovy, takže sem chodili většinou jen na schůze. Opřela jsem se o chladné zábradlí a nechala ledový vítr načechrávat mé vlasy.

"Nechtěla bys mi pomoct s polévkou?"

"Pro kolik lidí vaříš?" neotáčela jsem na něj. Jenom jsem pozorovala stromy a zapadající slunce. Vadilo mi, že je v zimě den kratší, jenomže je to další věc, kterou nikdy neovlivním. Některé věci, které, i kdybychom si je přáli sebevíc změnit, nedokážeme a to z jediného důvodu. Porušují pravidla, která sepisuje život.

"většina je doma s rodinou. Takže zhruba deset."

"Pomůžu ti." Konečně jsem otočila a spatřila jsem, že mi právě Henry daroval sladký úsměv, který jsem se mu pokusila oplatit.

×××

Ocitli jsme se v kuchyni- nekuchyni. Vařit jsem vůbec neuměla, takže jsem vlastně spíš jen krájela zeleninu.

"Henry, musím ti poděkovat." Řekla jsem.

"Za co?"

"To všechno, co jsi pro mě udělal. Pořád jsi stál při mě, pořád jsi tu byl, i když já při tobě nestála. I když jsem tě nenáviděla, i přes všechno, co špatného jsem provedla, ty jsi tu pořád byl."

"Mám tě rád, Blau. Je jasné, že tu pro tebe vždycky budu." Řekl.

"Myslíš, že bychom mohli zajít do města? Jako za starých časů?"

"Vždyť víš, že jsi tady kvůli tomu, abych tě ochránil. Upoutala bys jejich pozornost." Zakroutil hlavou a vsypal do hrnce zeleninu.

"To chápu." Přikývla jsem smutně. Musím tu zůstat, dokud celá revoluce neutiší.

"Ale můžeš se mnou jít do lesa."

"A co tam? Srnky se mě stejně bojí."

"Můžeme sbírat šišky. Nebo se pokusit najít dvanáct měsíčků a požádat je o jahody." Pokrčil rameny. 

"Fajn. Půjdeme sbírat šišky." Usmála jsem se a opřela o stůl. 

"Tu polévku můžu dát na starosti klidně někomu jinému." 

"Dobře. Vezmu si kabát a přijdu k tobě." Řekla jsem. 

"Myslel jsem,  že už jsi na zimu zvyklá." 

"Ne zase tak moc, abych mohla chodit po lese jen v šatech." 

"Dobře." Řekl, když už jsem odcházela. Vypadalo to, že zbytek mého života strávím v lese. Běžela jsem k sobě, co nejrychleji jsem mohla, protože, upřímně, pořádně mi mrzly nohy. Vzala jsem na sebe kabát a znovu pospíchala k Henrymu. Každou možnost, jak tu nestrávit nudné odpoledne jsem brala, takže jsem tu možná pobíhala jako malé děcko. 

×××

Šli jsme vedle sebe, skoro jako dva tučňáci. Jestli se sem Henry vydal hledat šišky, měl smůlu, protože jsme prozatím na žádnou zajímavou nenarazili. Tedy, na vůbec žádnou. 

"Nebude ti vadit, když se tě na něco zeptám, Blau?" otázal se potichu Henry. 

"Jen mluv." Pobídla jsem ho. 

"Jde o to, možná jsem divný, ale mám hodně otázek ohledně tvého andělství." 

"Zeptej se na cokoli." Řekla jsem. V téhle části lesa bylo hluboké ticho. Ani vítr se nepokusil promluvit svým jemným hlasem. 

"Jak to, že jsi Padla? Totiž, tehdy, když jsem na tebe narazil v lesíku nad naším domem, to jsi, jak dlouho už jsi byla tady?" 

"Vlastně, možná si mě zachránil před umrznutím. Je to jako včera, když se to stalo. Jediný můj štít, má teplá ochrana byla má křídla, jenže ta peříčko po peříčku zčernala a opadala. Byla jsem tam sama a nevěděla nic o lidském světě, až na pár věcí, které jsem pozorovala, když jsem ještě žila mezi Anděli. Pak jsi přišel ty a stal se tak mým prvním přítelem. Někým, kdo byl můj průvodce v tomhle světě a nezlobil se na mě, i když jsem mu nedokázala říct, proč mrazím vše, čeho se dotknu." 

"A proč jsi mě tedy opustila? Proč jsi mě opustila, když ti na mě tolik záleželo?" ptal se dál. 

"Protože jsi člověk, Henry. Mým prokletím jsem tě mohla kdykoli ohrozit. Pořád můžu. Měla jsem strach, že najednou, z ničeho nic se mé prokletí zvětší a já zmrazím všechno. Úplně všechno." 

"Já tě chápu, Blau." 

"To jsem ráda." Pousmála jsem se. 

"Život není fér." 

"Několikrát jsem o tom uvažovala." 

"Ale právě v tom je ta jeho pointa. Jen občas se dějí špatné věci těm nejlepším lidem."

"Já nejsem nejlepší člověk." 

"Znám tě a vím, že jsi." 

"Myslím, že ty jsi dobrý člověk a já ta špatná věc, která se ti přihodila." Nahodila jsem. 

"To už nikdy neříkej." Podívala jsem se na něj a přikývla. 

Nikdy bych si nepředstavila, že může být les tak hluboký a tajemný. Nastalo mezi námi ticho a já se zaposlouchala do občasných hlasů přírody. A lidským krokům které nepatřily nám. Hodně lidským kroků. 

"Slyšíš to?" zeptala jsem se nahlas, abych se ujistila, že nejsem blázen. 

"K zemi!" strhl mě Henry k sobě na zem a my oba spadli do měkkého prašanu. 

"Co se děje?" zeptala jsem se potichu. 

"Jdou k nám." 

"K nám?" 

"Zůstaň tady, kdyby něco, utíkej. Já je dojdu varovat." Pomalu vstal, ale já ho chytila za ruku. 

"Půjdu s tebou." Řekla jsem. 

"Jdou po tobě. Měla bys tu zůstat." 

"Ne. Půjdu s tebou." 

"Jak myslíš. Jen si pamatuj, že jsem tě varoval." 

-

Krátká a nic moc část, v další kapitole se to ale rozjede :) Na scénu se vrátí Andres <3