Zmrazená II. - In the captivity of fear

Kapitola 32

Byl nový den, čas na můj proslov, který jsem neměla vůbec připravený a skoro jsem nevěděla, co budu všem těm lidem říkat. Henry už čekal na místě a já procházela chodbou sama. Chodba byla poloprázdná, protože se téměř všichni připravovali na můj proslov a dělali kolem toho velké haló. Ale pak jsem najednou, spatřila obrysy postavy, blížící se ke mně. A čím blíže ke mně byl, tím lépe jsem mohla zhodnotit, o koho se jedná. Zrádce. Zamračila jsem se, jakmile jsem zjistila, že se jedná o Daniela. Nejdříve dělal Andresova přítele, pak se natlačil k Henrymu a teď se promenáduje tady? To si chlapec pěkně spočítá. Už teď ho nesnáším. 

"Slyšel jsem, že je Lord mrtvý." Promluvil jako první, když už byl u mně dostatečně blízko. Ruce měl zastrčené v kapsách od kalhot a pohled věnoval jen mě. 

"To je pravda." Přikývla jsem s kamenným výrazem. 

"A taky jsem zaslechl ještě něco jiného." Zamračil se. 

"O co jde? Ztrácím čas." Složila jsem ruce na prsou a zamračila se stejně tak, jako on na mě. 

"No ovšem, tvůj proslov."

"Odkdy jsem ty?" 

"Omlouvám se, vaše jasnosti, která se vzdáváte své hodnosti." 

"Máte proti tomu snad něco?" 

"Je to nevýhodné," postavil se přede mě a přitlačil mě ke zdi tak, že kolem mě natáhl ruce. 

"S tím nic neudělám. Je to tak nejlepší. Pro všechny."

"Ne pro ty, kterým to tak vyhovuje teď."

"To je kdo? Vy? Pro vás tu laskavost nemám." 

"Váš proslov a nový zákon je zkrátka nepřijatelný."

"Ale vy mi do toho nemáte co kecat, že?"

"Ne." Zakroutil hlavou. "Ale mohl bych vám to rozmluvit."

"O to se nemusíte pokoušet." 

"Pak, co by jste řekla na to, kdybych našel mrtvou Lady uprostřed chodby a spatřil jejího přítele, jak utíká od místa činu?" 

"Je to vymyšlená historka. Můj přítel je už na místě a tisíce očí ho již spatřily. Máte smůlu."

"Jenže tuhle dobu už můžete být mrtvá, zatímco on dělá, jako by nic." 

"Máte moc fantazie." 

"Chci moc." Promluvil vážně. "A pokud mi ji chcete vzít a nechcete přistoupit na mou stranu, musíte zemřít." Zašeptal mi do ucha a já mu hned nato chtěla vlepit facku, jenže on mou ruku včas uchytil. 

"Jak je na tom vaše zraněná ruka?" zeptal se a pohleděl na mou druhou ruku, která byla volně podél mne. Pořád jsem tam měla obvaz, takže to každý hned poznal. 

"Lepší se." 

"To je skvělé," ušklíbl se a vzal ji do své volné ruky. Pozorovala jsem každý jeho pohyb a upřímně, bála jsem se. Daniel ze začátku vypadal jako normální hoch, ze kterého se později vyklubal zrádce a teď i zabiják prahnoucí po moci. Pomalu a poklidně si ji prohlížel, ani jeden z nás neřekl slovo, když pak ji zmáčkl a já vykřikla.

"Nechte toho!" 

"Máte ještě šanci." Byl klidný, jako by se vůbec nic nedělo. "Pozměňte svůj proslov, zrušte ten pitomý zákon a udělejte ze mě Lorda."

"Nikdy." 

"Váš osud byl ve vašich rukách." Pokrčil rameny. Snažila jsem se vyprostit z jeho sevření, ale marně. Srdce mi bylo tak silně, že ho mohl slyšet snad i on sám. 

"Zapomněl jste na to, kdo jsem." Vzpřímila jsem se. 

"Kdo?" ušklíbl se. 

"Ledová královna." Odpověděla jsem chladně. Nevěděla jsem, jak jsem to udělala, ale mé prokletí mě náhle poslechlo. Nebo se mě prostě pokusilo ochránit před ním. Z rukou, které obě držel začal vycházet mráz a led, který přecházel i na jeho ruce. Nejspíš šokem ucukl dál ode mě. I když jsem už chtěla říct stop, nešlo to a led se objevil všude kolem mě. Byl po podlaze a lezl i po zdi. A i přesto, že nebyl nějak extra rychlý, dohnal Daniela, který se pokusil utéct. Viděla jsem, jak se led dotkl jeho nohy a on se najednou nemohl pohnout z místa. 

"Neměl jste si se mnou začínat." Řekla jsem a prošla kolem něj. Něco řval, mluvil nebo možná i prosil, ale já ho nevnímala. Šla jsem jenom dál, tam, kam jsem měla původně namířeno. Ke dveřím, za kterými se skrývá místo, které změní životy všech. Šla jsem rozhodně a zcela sebevědomě, jediné, co mé odhodlání kazilo byla pulzující bolest v mé ruce, kterou Daniel stiskl. 

×××

"Jsi připravena?" zeptal se mě Henry, když jsme spolu stáli přede dveřmi, které vedly na malý balkón, odkud se říkávají všechny možné projevy od vlády. 

"Ano." Přikývla jsem. To, co se mi před chvílí stalo jsem Henrymu neříkala. Nejen kvůli tomu, že nebyl čas, ale také jsem věděla, že by mě ihned donutil odejít, protože by si byl jist,  že Daniel nebyl jediný, kdo s mou změnou nesouhlasil. Řeknu mu to, ale později, Ne teď a tady. 

Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ven na balkonek. Ihned mě objal mrazivý vzduch a já s údivem nechápala, jak mohou lidé vydržet stát venku bez bund a kabátů. 

"Lord je mrtvý." Řekla jsem. Byla to první slova, ten ničící mě úvod, ale museli to vědět. Z davu se začalo ozývat šeptání, někdo nasadil neutrální výraz, jiný ho měl zničený nebo uspokojený. Bylo to různé, ale mě nezajímalo, co si o tom myslí. A tak jsem ji začala říkat vše, co se mého nového zákonu týkalo. Odteď již všichni vědí, a nikdo je neoklame, že na tomto území je vláda Lorda neplatná a tyto má slova již nikdo nesmí nijak výrazně pozměnit. Při konci mého proslovu jsem cítila, že už je čas. Že už můžu jít zemřít. 

Pomalu jsem se otočila a odcházela. Nepotřebovala jsem si balit věci, všechno jsem tu nechala, ať to rozdají lidu, nebo vše spálí, bylo mi to jedno. Jako zhypnotizovaná jsem se kymácela chodbou směrem k východu. Byla přede mnou dlouhá cesta za Andresem, ani jsem přesně nevěděla, kde se jeho ledová socha ukrývá, ale prostě jsem šla. Když mi to ústa dovolila, řekla jsem na shledanou. Občas jsem se podívala vzhůru, abych do něčeho nebo někoho nenarazila. Henry mě asi nechápal, neřekla jsem mu ani ahoj, nezmohla jsem se mu říct do očí jediné slovo. Možná za mnou utíkal, něco říkal, třásl se mnou, zastavil mě, ale já si stejně našla cestu, jak pokračovat. Nešla jsem sama, šel se mnou. Nevěděla jsem proč, zda si myslí, že jeho přemlouvání po cestě mě přesvědčí, nevím, co tím vším myslel. Ale alespoň jsem na chvíli nebyla sama. 

-

○ Doufám, že se vám kapitola líbila :) Jsem ráda za každý komentář nebo like <3

○ Zase vás chci ujišťovat tím, že to dopadne dobře :D Já nevím, pořád píšu ze strany Blau tak negativně... :/:D