Goodbye

19- ,,Bojíš se mě?"

Anne hlasitě zaklepala a já pocítila zmatek. Co mu mám asi říct? Proč jsem sem vůbec chodila?
,,Ann, nechoď sem teď prosím," zakřičel na ní z poza dveří Ethan, ale ona se zasmála a vesele otevřela dveře. Ann humor rozhodně nechybí. Z otevřených dveří se mi vyskytl pohled na ležícího Ethana, v peřinách s mobilem v ruce. Podotýkám bez trička.

,,Řekl jsem,ať sem-," když pohledem zavadil o mou maličkost, přestal mluvit a jen se na mě koukal. Pohled jsem mu intenzivně oplácela. Musím říct, že na nás musel být vážně vtipný pohled. Dva puberťáci, koukajíc na sebe tak vyjeveně, jakoby viděli ducha.

Vyrušil nás až pisklavý smích malé Anne a její medový hlásek, který měla tak podobný jako její brácha.
,,Koukáte na sebe, jako byste viděli příšeru," pronesla pobaveně a přitom s kapkou tajemna v hlase. Vidíte? Já to říkala! I to sedmileté dítě to vidí. Ethan jakoby se najednou probral z transu a vstal z postele, při čemž na sebe navlékl tričko černé barvy s véčkem. Škoda. 
Můj pohled se okamžitě přemístil z jeho hrudi na moje tenisky a cítila jsem jak se mi hrne horkost do tváří. Až teď jsem si uvědomila, že jsem mu doslova zírala na nahou hruď, na které se sakra dobře rýsovali pevné svaly.

,,Zlatíčko, necháš nás tu samotné prosím?" sladce se usmál na svoji sestřičku, která se s znechuceným obličejem, otočila a odpochodovala pryč do pokoje. Zajímalo by mně co se jí při odchodu honilo tou její malou hlavičkou, že udělala takový kyselý obličej.

,,Co tu děláš?" vyrušil mě z myšlenek, jeho melodický hlas, který však nezněl tak jako vždy. Nebyl naplněný zájmem. Nestaral se o to. Zeptal se jen ze slušnosti.  

Ironicky jsem se pro sebe ušklíbla a podívala se na něj pohledem, jestli to myslí vážně. Copak je tak hloupý ,aby si to nedomyslel?

Třeba jsem za ním přišla, abych mu předala dopis z Bradavic, že je přijatý na místo Harryho Pottera, který onemocněl. V duchu jsem se profackovala, protože jsem zase myslela na to na co nemám.
,,Proč si odešel?" vyhnula jsem se jeho otázce kterou jsem vlastně ani neměla odpověď. Sama nevím, proč jsem přišla. Snad abych neměla černé svědomí z toho, že jsem za ním nešla, nebo kvůli pouhé zvědavosti? Uchechtl se a s egoistickým úšklebkem se ke mně přiblížil, díky čemu mezi námi zmenšil vzdálenost, která mi vyhovovala.

Automaticky jsem ustoupila, protože vždycky, když se ke mně takhle Ashton přiblížil, jako teď Ethan, měl za lubem mně zmlátit.
Jeho pohled se změnil na nechápavý a zmatený. Zvednul ruku a já se přikrčila očekávajíc štiplavou ránu která, ale nepřicházela. Místo toho mi lehce položil svou velkou dlaň na mojí tvář, kterou jemně sevřel. Otevřela jsem oči, které byly automatické zavřené.

Tohle byly prostě reflexy, které jsem se naučila dělat, když mně Ashton začínal bít. Nedělala jsem to schválně, moje tělo si tomuhle tak nějak přivyklo a nenaučilo si odvyknout. Myslím, že ani neodvykne.
,,Bojíš se mě?" šeptl opatrně, skoro, jako by mě jeho hlas měl rozbít, jako porcelánovou panenku. 

Hodně krátká část, omlouvám se, ale teď nemám notebook, abych mohla vydávat díly:(
Tenhle díl, jsem mohla vydat jedině, kvůli tomu, že jsem tenhle díl měla uložený v tabletu:(
Omlouvám se je mi to fakt líto!:(( Ale neudělám s tím nic:((