Goodbye

34- ,,Nemluv."

,,Přestaň, chodit po té místnosti!" křikla jsem po něm, protože mi to hrozně lezlo na nervy.

Popravdě ani nevím, co se před chvílí stalo a je mi jedno. Ale vím, že tohle už nemůžu dopustit.

Jen se po mně podíval a zase začal chodit tam a zpátky. Chce provokovat, nebo co?

,,Ethane posloucháš mně?" křikla jsem na něj hlasitěji. Nebavilo mě pořád opakovat svoje slova. Konečně se zastvavil a podíval se na mě s něčím v očích, co jsem nedokázala rozluštit.

,,Drž tu svojí krásnou pusu, Mish," sykl po mně a začal znovu chodit po místnosti. Fajn, tak ať si tu chodí. Já jdu pryč!

Otočila jsem se na něj zády a lehkou chůzí se dostala ke dveřím. Všimla jsem si, že už nechodil sem a tam, ale ležel na posteli na zádech, ruce měl zabořené v jeho vlasech a zavřené oči.

Když jsem ho uviděla, jen tak zničeně ležet na posteli, pohled mi okamžitě zjihl a něco mi říkalo, že nemám odcházet. Absolutně netuším, jaký pocit mi říkal ať zůstanu, ale poslechla jsem ho. Tušila jsem, že se vydávam na sebevraždu, pokud zůstanu, ale srdce, nebo mozek tohle chtělo.

Takže místo otočení kliky, jsem otočila svoje tělo a nasmeřovala ho směrem k posteli.

Zvažovala jsem jestli to je vůbec dobré rozhodnutí zůstat, ale ve chvíli, kdy jsem si k němu sedla na postel a pohladila po paži, abych na sebe upozornila, bylo pozdě.

,,Běž pryč, Nicku. Posral jsem si to u ní, nechci si to posrat i u tebe, i když je asi pozdě," řekl, nebo spíše zašeptal nakřáplým hlasem, ale stále nic nedělal. Než jsem chtěla, že já nejsem ta kdo si myslí, že jsem, ale on zase začal mluvit.

,,Omlouvám se, vím, že jsem vůl a nezasloužím si jí, ale já se k ní neumím chovat jinak. Víš to moc dobře. Nikdy jsem neměl vážný vztah, takže jsem nepotřeboval chovat se hezky, k něžnému pohlaví jako je ona," nahlas si vzdychl a stále se zavřenýma očima, si prohrábl vlasy.

,,Nejsi vůl," při zvuku mého hlasu, rychle vystřelil do sedu a zmateně se na mě díval s vykulenýma očima.

,,Jsi naprostý idiot, kretén, hajzl a," chtěla jsem pokračovat, ale jeho reakce mě překvapila.

,,Nemluv," šeptl. Začal se pomalu přibližovat a já začala panikařit. Co jsem před chvílí říkala? Že už se to nemůže opakovat! Ale ja nevěděla! Nevěděla jsem jestli ve skutečnosti chci.

Každopádně mozek to zařídil dřív, než jsem se stihla vzpamatovat a rychle jsem se od něj odtáhla a jako zbabělec utekla.

Ano, vážně. Vážně jsem utekla dolů za Nickem a nechala tam samotného Ethana.

Lépe řečeno jsem neutekla za Nickem, ale někam ven. A víte kam jsem mířila? Za Kylem. Hrozně moc dlouho, jsem jeho a Sky neviděla, a to se mi vůbec nelíbí. Přišel Ethan, já mám úplně zmatenou mysl a ještě k tomu jsem pomalu, ale jistě začala kašlat na své nejlepší kamarády. Kam se podělo to, když jsem měla skoro každý den stejný?

Ráno škola, trénink, být venku s Kylem a Sky do noci, pak s nima volat na skypu, udělat úkoly a jít spát? Kam se to podělo?

Proč to tak zase nemůže být? Proč prostě nejde vrátit čas? Nikdy bych se s Ethanem nezačala bavit, s Nickem to samé, dávala bych si více pozor na Ashtona..

Tohle všechno bych úplně vymazala ze svého života. Tak moc ráda, ale nejde to.

Dřív než jsem stačila na cokoliv pomyslet, klepala jsem na Kylův dům. Ptáte se proč, jsem šla za ním a ne za Sky? Lehká odpověď: Kyle byl vždycky ten rozumnější a dokázal mi pomoct, lépe než Sky. Sky je spíš večírkový typ, ráda se baví a většinu věcí nebere vážně. To proto, jsem šla za Kylem.