Goodbye

22- Těhotná?!

,,To víš, že přestoupíme jinam. Nechápu jak si někdy mohla trénovat děti gymnastiku. Sotva něco umíš. Tak mladá a neschopná. Tě určitě vykopli z týmu protože si nic neuměla, a proto jsi přešla na trénování dětí, co?" Kraj nervů pomalu, ale jistě přetékal a já měla dost toho nadávání a posměchu.
,,Laskavě si nechte ty vaše rádoby 'chytrý' připomínky někde. Nemáte vůbec žádné právo mě urážet a už vůbec nevíte proč jsem skončila s gymnastikou a doufám, že to nikdy ani vědět nebudete, protože já se s tím vyrovnávala dva roky. Vy byste se rovnou zhroutila," Zastavila jsem se, protože se mi zamotala hlava a navíc jsem už zase říkala to co nemám. Zachytila jsem se nejbližší stěny a vydýchávala náhlou závrať. Co se to se mnou sakra děje? Bolela mě hlava, bylo mi na zvracení a točil se mi celý svět.

Možná ta doktorka měla pravdu s úpalem.. Blbost, když mi včera bylo úplně v pohodě.
,,Jste v pořádku, slečno?" přiběhl ke mně jeden z rodičů a starostlivě mně přidržel, abych nespadla.
,,Naprosto, děkuji," vysmýkla jsem se mu a trochu dezorientovaně se dostala do šaten, kde jsem vysíleně sedla na jednu z laviček.

Rychle jsem si z tašky vyhrabala flašku s vodou a hodně se napila. Při náhlém množství vody se mi sevřel žaludek a já měla co dělat, aby jeho obsah nevyšel ven. Nejspíš jsem jen unavená, ze všeho co se kolem mě děje. Ještě k tomu mi to moc neulehčuje Ethan, u kterého prostě nic nevím. Nevím jak se k němu mám chovat, nevím co k němu cítím, nevím jestli jsem schopná s ním mluvit, nevím.. Nevím.

Zatřepala jsem hlavou, abych zahnala všechny myšlenky a zula jsem si boty s ponožkama. Upravila jsem si vlasy, aby mi nepadaly do obličeje a s hlubokým nádechem a výdechem plus s falešným úsměvem, jsem vešla do tělocvičny kde holky blbly na kruhách. Nebála jsem se, že by si něco udělaly, navíc pod sebou mají žíněnky. 

,,Holky?" houkla jsem na ně, abych na sebe upoutala pozornost a přestaly blbnout.

Okamžitě se na mě s úsměvem podívaly a s hlasitým smíchem za mnou přiběhly.
Hlava mi třeštila, už jen z hlasitého smíchu. Přidržela jsem si ukazováček na rtech, aby pochopily, že mají být potichu. Vážně bych ticho teď potřebovala. Opravdu si připadám jako po kocovině.
,,Protože jsme přišly už o polovinu tréninku, za což se vám omlouvám, tak budeme něco hrát. Můžete cokoliv chcete, jen buďte opatrné. Já budu celou dobu támhle," vztyčila jsem ruku a ukázala na tribunu, přesněji na úplně tu spodní řadu. Němělo cenu začínat trénovat sestavy na mistrovství,protože bychom stejně všechny nestihly.

Holky si sedly do kroužku a začaly se domlouvat co budou hrát. S malým spokojeným úsměvem jsem se otočila a šla směrem k tribuně.

Bohužel můj žaludek to nedovolil a udělal pár kotrmelců. Během minuty jsem věnovala všechen obsah mého žaludku záchodové míse. Nejspíš jsem byla náměsíčná a propila celou noc, jinak si to nedovedu vysvětlit. Jedině...

Sedla jsem si na zem a opřela se o studené kachličky za mnou. To, ale není možné, protože jsem si brala prášky. Ne, jen zbytečně šílím.. Zajdu si k doktorce a všechno bude ok.. Určitě. Musí.
Nedokážu si představit, že bych měla dítě v 17. To je přece úplně absurdní!

Rodiče by mě vydědili a já bych neměla kde bydlet. Oni neví, že mě Ashton znásilnil po druhé, takže si budou myslet, že jsem jen levná coura. Můj bože, jen to ne! Jak bych jim to asi vysvětlila? 'Mami, tati, jsem těhotná a otce vám neřeknu' Hah, to by dopadlo..

,,Mish?" uslyšela jsem povědomý hlas a nechápala z jakého důvodu ho slyším právě tady. A jak mi to řekl? Mish? Nevím proč, ale líbí se mi to. I to jakým tónem hlasům to řekl.
,,Vím,že jsi tu," zabušil na jednu z kabinek, ve které jsem byla. Neměla jsem na něj náladu. I když, když jsem uslyšela jeho hlas, z neznámého důvodu se mi zvýšil tep, srdce bilo rychleji a těžce se mi dýchalo..
,,Vidím ti nohy. Děje se něco?" zaklepal na stejnou kabinku, ale já neměla sílu se zvednout a otevřít mu. Popravdě ani nevím, jestli ho chci vidět. Už nevím vůbec nic. Jsem totálně zmatená. Ze všeho co se kolem mě děje. A že toho není zrovna nejmíň.