Goodbye

39- ,,Zjistil to."

Stisk na mé ruce mě probral ze tmy. Co se stalo? Otevřela jsem unavené oči a uviděla mladou sestřičku, jak mi mění kapačku.
,,Dobré ráno. Jak jste se vyspala?" mile se usmála a vyhodila do koše nějaký papírek.
,,Co jste mi to píchli do ruky, těsně než jsem omdlela?" zeptala jsem se, ignorujíc její otázku. Bezesný spánek, asi tak bych to řekla. Nic zajímavého.
Lehce se pousmála a posadila se vedle na židli. Nevadilo mi to, aspoň jsem tu nebyla sama.
,,Látku, která vás uvedla do hlubokého spánku, aby nedošlo k probuzení při operaci," operaci? Proč jsem byla na sále? Vyděšeně jsem na ní vykulila oči a instinktivně si dala ruku na bříško, které se už trochu zakulacovala. Bodeť by ne, když jsem ve třetím měsíci, skoro čtvrtém. Všechno mi příjde moc zrychlené. Nemůžu pochopit jak od toho, že mě Ashton znásilnil, utekly už skoro čtyři měsíce. Strašně to letí.

,,Proč mě operovali?" její zelené oči mě totálně fascinovaly. Né, že bych byla na stejné pohlaví, ale něco na nich bylo zvláštního. Tak zářivě zelené oči, nikdo neměl.

,,Slepé střevo. Nic moc vážného. Jen vám zbyde na podbřišku malá jizvička. To je všechno," upřímně se usmála a zvedla se ze skřípající židle. Řekla, že odpoledne přijde s obědem a večer přijde doktor zkontrolovat můj stav. Ještě jsem jí poprosila, aby ke mně nikoho nepouštěla, protože jsem neměla náladu na žádné návštěvy a chtěla jsem se pořádně prospat. S úsměvem a souhlasem mě tu nechala a já během pár vteřin upadla do bezesného spánku.

***

Křik z chodby mě probral ze spánku. Co se tam sakra děje? Strašně mi třeštila hlava a celé tělo mě bolelo. Kolik je vůbec hodin?
Hmátla jsem po Iphonu a tlačítkem nahoře ho rozsvítila. Půl jedné odpoledne? To jsem opravdu spala tak dlouho?
Přehodila jsem nohy přes okraj postele a rozklepanými prsty si vzala svojí mikinu, protože bylo vcelku chladno.
Šoupavými kroky jsem se dostala k čistě bílým dveřím a stiskla chladné železo, díky kterému jsem se celá obsypala husinou.
Zpropadená horečka.

Když jsem otevřela dveře vykoukla na mě blonďatá hlava, která se právě hádala se sestřičkou, kterou jsem poprosila, aby ke mně nikoho nepoustěla.

,,Prosím, musím za ní jít. Je to důležité," zaregistrovala jsem jak zatínal ruce v pěsti. Byl naštvaný. Dost. Stál ke mně zády, takže mě nemohl vidět. Vlastně ani sestřička, protože byla ke mně bokem. Jedině že by měla nadlidské periferní vidění.
,,Je mi líto, ale slečna Green si nepřála, aby k ní někdo chodil," bylo znát, že už byla celkem vynervovaná. Jak dlouho se tu takhle hadájí? Hodinu?
,,To je v pořádku. Puste ho," zachraptila jsem a v tu chvíli se na mě oba otočili.
Usmála jsem se na sestřičku a naznačila jí, ať to neřeší. Bylo mi jí celkem líto. Nejdřív jí poprosím, ať ke mně nikoho nepouští a potom stejně řeknu, že je to v pořádku.

Nick proklouzl ke mně do pokoje a já za ním zavřela dveře. Bylo mi strašně špatně a bolel mě podbřišek.

,,Proč si přišel?" zeptala jsem se a unaveně si zívla. Jen se pousmál a obmotal kolem mého malého těla své velké ruce.
Najednou jsme na všechnu fyzickou bolest zapomněla a jen si užívala jeho objetí.

,,Chybíš mi, Mio," šeptl mi do ucha a věnoval mi mlaskavou pusu pod ucho.
Šťastně jsem se mu v objetí usmála a stisk zvětšila. Opravdu dlouho mi chybělo, objetí, ve kterém jsem se cítila bezpečně a bezstarostně.
,,Ale teď mě musíš poslouchat," zvážněl a odtáhl se ode mne. Cože?
,,Jde o Ashtona," při jeho jméně se mi rozklepal dolní ret a ruce. Co s ním?
,,Co je s ním?" zeptala jsem se ho vystrašeně.
,,Zjistil to. Nevíme vůbec jak, ale ví to," to přece neznamená, že mě bude chtít vidět ne?
,,A prý tě chce vidět," do hajzlu. Jestli existuje Bůh, tak má opravdu velký smysl pro humor. Přece se s ním nemůžu vidět!
Né po tom, co mi udělal!

,,Ni, já nemůžu. Bojím se ho," šeptla jsem rozklepaným hlasem. Zachytil moje třesoucí ruce a lehce je stiskl.

,,Nemusíš. Nepřijde k tobě. O to se postarám," pevným hlasem prohlásil a znovu mě uvěznil v objetí.

Bylo mi jasné, že mu Ethan vysvětlit celou tu záležitost se znásilněním. Jinak by tu nebyl. Jen jsem doufala, že se mi podaří utajit moje tajemství, před ním. Bohužel moc dlouho to tajit už nepůjde. Nebudu se moct vymlouvat na to, že jsem ztloustla, kvůli nedostatku sportu. Tohle prostě neutajim.
,,Co mám dělat?" šeptla jsem mu do ucha a opřela si hlavu o jeho rameno. Věděla jsem, že to nebude lehké.

,,Jen se zbytečně moc nestresuj. Nedělá to dobře tobě a ani dítěti," políbil mi čelo a poté mě pohladil po hlavě. Jen jsem přikývla a opřela si hlavu o jeho hrudník.

,,Všechno bude v pořadku. Nic se tobě, ani miminku nestane," věřila jsem mu to. Bylo mi naprosto jisté, že v mém životě v pořadku už nic nebude, ale aspoň na chvíli jsem mu to uvěřila.

With Love, Lenn :)