Goodbye

44- Schůzka s Ashtonem.

Těsně než jsem vystoupila z auta, pokusila jsem se dovolat Sky. Znovu bezúspěšně.
Jakmile jsem vešla do restaurace, kde jsme se měli sejít, pohltila mě neskutečná nervozita. Miliony otázek mi prolétávaly hlavou, ale ani na jednu jsem neměla odpověď.

Svíravý pocit v žaludku mě tak stahoval, že jsem měla pocit, že do sebe nedokážu nasoukat ani sousto. Hrudník jsem měla těžký, každý nádech byl těžší a těžší. Jakoby se mi plíce stáhly a nebyly schopny, roztáhnout se pod návalem kyslíku. Ruce se mi klepaly tak moc, že jsem se bála vzít něco do ruky, abych to neupustila a tím ztropila více ostudy, než bylo potřeba.

Ve chvíli kdy se jeho oči, vpily do těch mých a tím navázaly kontakt, jsem měla sto chutí se otočit a utíkat od něj co nejdál. Nikdy se už nevracet, nikdy s ním nepromluvit. Ale něco v hloubi duše, mě nutilo zůstat.
Nehybně stát a doslova zírat do jeho očí. Uvědomovala jsem si, že bylo velice nemístné zamrzle stát a jen se dívat na člověka, který mi zkazil život.

Ovšem nemohla jsem se dostat z transu. Když se a jeho obličeji objevil ten arogantní úšklebek, projela mnou taková zlost. Přinejmenším jsem měla chuť vzít nejbližší skleničku s vodou a vylít mu ji na hlavu. Aby ho to ponížilo tak moc, jako on ponížil mě, když mě sprostě znásilnil a poté utekl.

Chtěla jsem začít křičet, kopat, mlátit do věcí, ale jediné na co jsem se zmohla, bylo zatnutí pěstí. Věděla jsem, že by to všechno co jsem chtěla udělat, bylo naprosto zbytečné.

Znovu by si našel způsob jak mě potopit na dno a držet tak silně, abych se v životě nevynořila. Jen bych lapala po dechu a postupně se zabíjela.
,,Slečno, jste v pořádku?" trhla jsem sebou a tím zahnala, alespoň na pár sekund všechny myšlenky pryč. Nechápavě jsem nakrčila obočí.

,,Stojíte tu nehnutě pět minut a doslova drtíte lem svého trička," upozornil. Poukázal na moje ruce, které jsem ve vteřině uvolnila.

,,Pardon," lehký úsměv, který se vytvořil na mě tváří, pravděpodobně zapůsobil a číšník odešel.

Chtěla jsem dát do pohybu své nohy, aby udělaly pár kroků a tím došly ke stolu kde Ashton seděl, ale neudělala jsem tak. Když zjistil, že k němu nehodlám přijít, stoupl si a lehkou chůzí, přišel až ke mně. Téměř okamžitě mě do nosu uhodila ta úžasná vůně, kterou jsem tak strašně ráda cítila. Teď bych nejradši přisla o čich, jen abych necítila tu vůni, která mi tak moc vracela vzpomínky.

,,Chtěla bys raději ven do parku?" normálně by mi to připadalo jako milé gesto, ale teď jsem nad tím jen nakrčila nos. Ale ano, v duchu jsem mu děkovala, že nemusíme být tady. Všechno mi to, až moc vracelo vzpomínky. A bohužel jen ty krásné. Jen jsem přikývla ve znamení souhlasu a v tu ránu jsme byli venku na promrzlých lavičkách. Nebylo pod nulou, ale pomalu se k tomu schylovalo. Ale upřímně, ta zima mi prospívala.
,,Takže, proč si se chtěl sejít?"

,,Nechtěl jsem s tebou všechno probírat přes mobil. Je to nepohodlné," lehce se usmál, což mě vždy dokázalo dostat do kolen, ale teď to se mnou ani nehnulo. Zanechávalo mě to chladnou. Mlčela jsem. Nechtěla jsem mluvit. Chtěla jsem jen, aby mluvil on. Což asi pochopil, protože v následující minutě znovu promluvil.

,,Chci ti ujasnit a zopakovat jednu věc. Jestli se opovážíš udělat něco tomu dítěti, nebo odsud utéct, udělám ti ze života peklo. Okamžitě. A radím ti jednu věc. Ani na mě nezkoušej hrát tu hru, kterou vymýšlel Morgan. Ani kdybys u sebe měla ochranku britské královny, vždycky se k tobě dostanu. Takže to tomu Flynnovi, nebo jak se vůbec jmenuje vyřiď. Jasný, zlatíčko?" zalapala jsem po dechu. Jak se do prdele dozvěděl o Flynnovi?

,,Proč to dítě tak chceš?" přehoupla se mi přes jazyk otázka, kterou jsem si kladla od začátku, co jsem se dozvěděla, že se dítěte nehodlá vzdát. Co kdybych mu teď prostě řekla, že jdu na potrat? Posměšný smích mi nepříjemně zavibroval v uších. Nechápavě jsem nakrčila obočí.

,,Protože je moje," na poslední slovo dal velký důraz. Ano, ale pořád mi neodpověděl na otázku.
,,Co když není?"
,,Neříkej mi, že jsi taková děvka, že by ses s někým vyspala ještě v ten měsíc. Vsadil bych všechno, že od té doby co jsem tě znásilnil, si nikoho nenechala, aby se tě jen dotknul, natož aby tě dostal do postele," ta slova bolela. Zabodávala se do mě jako tisíce střepů. Znal mě. Moc dobře mě znal. Věděl, že bych tohle nikdy v životě neudělala.

,,Ptám se znovu. Proč to dítě chceš?"

,,Nedovolím, aby ho vlastnil někdo jiný, než já. Nikdo nebude jeho druhým otcem. Já jsem pravý biologický otec a nikdy mě nikdo nenahradí. Jedině mně to dítě bude říkat 'tati'. Nikdo mě nenahradí, rozumíš?"
,,Je mi líto, ale už tě někdo nahradil."

Prudce jsem vstala s domněnkou, že odsud konečně vypadnu a budu moct být s Ethanem, ale pevný stisk na mém zápěstí mi to nedovolil. Cukala jsem sebou, ale nic nepomohlo. Nemohla jsem se dostat z jeho sevření. Všechen vztek se ve mně začal hromadit jako v sopce a já neměla daleko od vybuchnutí.

,,Pusť mě," sykla jsem, ale on to ignoroval.

Postavil se, čímž byl znovu vyšší o několik centimetrů, a se zatnutou čelistí mě pozoroval.
,,Vážně si myslíš, že ti to tak lehce projde? Opravdu jsi tak naivní, že si myslíš, že tě nechám tahat se s nějakým kreténem, který mi ho vezme? Sprostě sebere a já ho v životě neuvidím? Tak to se pleteš, holčičko," cítila jsem jak jeho stisk každým slovem sílil. Pociťovala jsem strach. Tak moc jsem se ho bála. Oči jsem měla silně přitisknuté k sobě a v duchu jsem prosila, ať tohle všechno už konečně skončí. Ať přijde záchrana. Někdo, kdokoliv.

Ve chvíli kdy jeho stisk úplně povolil a ozvalo se bolestné zasyčení, otevřela jsem oči. Nechápala jsem co se stalo do chvíle, než jsem uviděla Ashtonovo tělo svíjející se bolestí na zemi a Ethana, mnoucí si svojí pravačku. Doufala jsem, že Ethan nezaslechl nic o tom dítěti. Ještě mu to nemůžu říct. 

,,Hajzle," syknul a ještě do něj kopnul.
,,Ještě jednou tě uvidím jak do ní hustíš tyhle sračky, neskončí to jenom jedním pěstím, blbečku," jeho hrubý hlas se mi dostával pod kůží, kde mi způsoboval husí kůži.

,,A toho kreténa bych si odpustil."

 Zachránil mě.

S bolestí a soucitem v očí se na mě obrátil a roztáhl ruce. Neváhala jsem ani sekundu a přitiskla se k němu, jako k plyšovému medvídkovi. Znovu se mi do čichových buněk dostala známá vůně. Tentokrát jsem ji ale mileráda uvítala.

,,Děkuju," šeptla jsem do jeho bundy.

,,Pro tebe cokoliv, Mio," věděla jsem, že v téhle větě je toho mnohem více, než jen soucit. Věděla jsem a byla si stoprocentně jistá, že to mělo mnohem hlubší význam, než to vyznělo. A právě v tu chvíli, nehledě na to co se stalo před pár minutami, jsem se cítila šťastně.
Opravdu a upřímně šťastně.

Hope you like it:)

With love, Lenn :*