Goodbye

37- ,,Nemůže být mrtvý!"

,,Spěchá to," mrkl na ní a stiskl mi bok, za který mně držel. Zamrkala již zmíněnými falešnými řasy.
,,Ale já nemůžu nic sdělovat, pokud nejste rodinnými příslušníky," proč to prostě jednou nemůže projít bez problémů?!

,,Bože můj. Já jsem jeho sestra! Můžete mi už laskavě říct tu posranou správu o jeho stavu? Mého bratra právě operují a vy si tu s ním flirtujete" uraženě se na mě podívala a začala s nějakou nadávkou na mou osobnost, ale já jí přerušila.

,,Doprdele, tu správu,"zakřičela jsem na ní, až mi skoro spadly hlasivky.

Řekne mi někdo, už sakra, co se stalo mému bráchovi?!
,,Nevím přesné informace. Musíte se zeptat jeho doktora, který je právě na sále, takže budete muset počkat," pronesla namyšleným hlasem.

,,Kriste pane," vykřikla jsem a vjela si prsty do vlasů. Kyle mě odvedl s hnusným pohledem na tu holku někam dál. Najednou jsem uviděla mamku, stojící pár metrů přede mnou.
,,Mami," vykřikla jsem a rozběhla se za ní. Sakra co se Grayovi vlastně stalo!?
,,Holčičko," šeptnula, když mě tiskla v objetí. Moje slzy máčely její tričko a její zase moje tričko. To mi bylo, ale úplně ukradnuté.
,,Mami, co se mu stalo?" odtáhla jsem se od ní a utřela si slzy do trička. I když vím, že jsem se s ní strašně pohádala, tak pořád je to moje matka a rodina stojí pohromadě, do smrti!
,,Hned jak jsme odešli od vás, Grayson se sebral a jel někam do nejbližšího klubu. Ráno, když se vracel domů, úplně ztřískanej, z boku do něj na křižovatce narazilo auto, které mu nedalo přednost. Narazilo zrovna do strany, kde Grayson seděl. To je vše co vím," panebože. Takže je to moje vina! To kvůli mně, jel v noci do klubu a ráno se vracel opilý.

Proč jsem si s nima nemohla normálně promluvit? Protože to nešlo. Sednuly jsme si na sedátka na chodbě. Kyle za chvilku přišel a sednul si těsně vedle mě. Opřela jsem se celou svou vahou o jeho tělo a nohy si přitiskla k tělu. Přemáhal mě spánek, ale moje podvědomí mi to nedovolovalo, protože vždy, když jsem zavřela oči, zjevovaly se mi různé obrázky, Graysona v rakvi.

Hodiny míjely hodiny a my pořád nevěděli o tom co se s ním děje. Na sále byl už několik hodin a já propadala do depresí.
Klepala jsem si nervózně prsty o stehna a houpala se dopředu a dozadu.
Lezlo mi to na nervy. Neustálý hluk v nemocnici, přeplněné chodby, samý chaos, nemocné lidi v modrých županech. Kdyby mě Kylova ruka nezachytila za tvář a tím dostala do reality, nejspíš bych se dočista zbláznila.

,,Zlato, prosím poslouchej mě, ano?" pohladil mně po líčku a upřeně se mi díval do očí. Jen jsem nepřítomně kývla a nechala ho, ať mluví.

,,Pokud to nepřežije, budu tu vždycky já. Postarám se o tebe i miminko. Všechno zajistím. Hlavně prosím, neubližuj dítěti a sobě," normálně bych si myslela, že vtipkuje, ale jeho vážné oči, mi dávaly najevo, že to myslí vážně.

Hlava mi spadla na Kylovo rameno, protože únava byla o dost silnější. Už je to několik hodin, utrpení co stále vůbec nic nevíme o jeho stavu. Každá hodina je horší a horší. Nejvíc mě ale stále ubíjí, že nikdo nic neví. Ani ta posraná Barbie na recepci. Dokonce bych usnula, ale hlas doktora mi to přerušil. Počkat! Doktora? Doktora!

Vystřelila jsem do sedu, až jsem měla pocit, jakoby se ve mně něco pohnulo, ale to jsem v tu chvíli vůbec neřešila. Pohled mi okamžitě spadl na spoceného doktora se smutným obličejem. Né, prosim, jen to ne!

,,Je v pořádku? Co s ním je?" okamžitě jsem na něj začala sypat otázky a bylo mi úplně jedno, že se na mě ten doktor díval, jako bych byla někdo z jiné planety..
Což jsem vůbec nechápala.

,,Je mi líto vám to oznámit," v tu chvíli se mi úplně zastavil svět. Přestala jsem dýchat, vnímat. Přestala jsem se vším. Naprosto nic jsem nevnímala. Slyšela jsem jen moje tlukoucí srdce, které bilo jako splašené. Všechno okolo mě mi bylo naprosto ukradené. Dokonce i to, že jsem padala k zemi, až jsem tvrdě dopadla a začala se nehorázně klepat. Jestli on se zabil mojí vinnou. Zabiju se taky. Nezvládnu žít s tím, že se můj starší zabil při autonehodě, jen kvůli mně.

Rozklepanými prsty jsem se chytila za podbřišek, protože mně začal nepřirozeně moc bolet. Ale protože jsem byla v tranzu, nevnímala jsem to tak moc, jako kdybych byla přítomná.
Z dálky jsem slyšela spoustu hlasů, křiku a nějakých pokynů. Ale ani třesot mého těla, mě nedokázal dostat zpátky do reality. Už jsem ani nevěděla, kde jsem, co tu dělám a kdo jsem. To jediné co jsem chtěla právě teď, bylo umřít, abych se mohla se svým bratříčkem znovu vidět.

Tak moc jsem chtěla umřít. Opravdu ano.
Kolem mě se pořád ozývalo spoustu hlasů, ale ani jeden jsem nemohla rozpoznat.
Bylo to jako v noční můře. Několik lidí na mě neustále mluvilo, ale já nemohla odpovědět. Nerozumněla jsem jejich jazyku. Čím víc na mě mluvilo lidí, tím více jsem lapala po dechu. Každým jedním slovem se mi dýchalo hůře a hůře.

Měla jsem pocit, jakobych se topila. Lapala po dechu pod vodou a stále se nic nedělo. Ani jsem se netopila, ani jsem se nemohla dostat nad hladinu. Jako bych snad byla pod slůjí stovek vln a lidi se na mně jen koukali a povídali si něco pro sebe. Ani jeden se mi nesnažil pomoct. Jen tupě koukali, jestli se přece jen konečně utopím, nebo budu po dechu lapat nadále.

Ale já to vzdát nechtěla. Ne teď, když pod srdcem nosím poklad, který si nezaslouží , být zavrhnut a nikdy nemít šanci nadechnout se.

Lapala jsem po dechu stále více. Ve chvíli kdy jsem se hluboce nadechla, jakoby se mi vedle uší postavili repráky a hlasy které jsem v jednu chvíli skoro neslyšela, okolo mě začali křičet z plných plic. Instinktivně jsem si k uším přiložila ruce a začala mumlat, ať to vypnou. Jediné přání, které jsem měla, bylo krčit se v bratrovo objetí a nikdy ho už nepustit. Tak moc jsem si to přála. Bohužel, ani tohle přání, mi nikdy už nebude dopřáno.

Neuskuteční se. Nikdy.

,,Mio," asi jsem se dočista zbláznila. Totálně a definitivně. Už slyším i hlas Graysona, který už nikdy neuhodí do mých ušních bubínků a už nikdy mě nedonutí, zasmát se, nebo vyvolat jinou emoci.

Znovu a znovu se ozýval a neustále hlasitěji. Chtěla jsem křičet, ječet, nebo alespoň šeptat, aby mě někdo konečně vysvobodil z té ohavné tmy. Ve chvíli kdy jsem to chtěla vzdát, jsem ucítila lehký dotek na mé tváři. Místo kde se mě neznámy dotknul, mě začalo okamžitě příšerně pálit.
A já během vteřiny věděla kdo to je. Jen u něj jsem měla, takové reakce na dotek.
Ethan.

With love, Lenn:)